Sraz byl 7:06 na vlakovém nádraží. Včas dorazili: Ten co vypadá jako východoněmecký pornoherec (dále jen TCVJVP nebo Zbyňa nebo kukačka), Ten co jezdí s vosó (dále jen TCJSV nebo Mira) a já Oleandr – indiánské jméno jsem si zatím nezasloužil 🙁
7:10 došlo Zbyňkovi, že je Ten co říká Josef Mánes (dále jen TCŘJM nebo Tom nebo náčelník) je doma sám a že ho tím pádem nemá kdo probudit a vypravit a tak to určitě zaspal. Neváhal tedy a zaslal Tomovi sms s dotazem kde je. Odpověď přišla záhy: „fazole“. Jelikož TCVJVP zná TCŘJM jako své mokasíny, hned věděl, že se včera určitě přežral fazolí a teď ser… Nečekali jsme tedy, Mira zakoupil lupeny a vyrazili jsme na nástupiště. Tom tam taky právě dorazil, tak jsme se naložili a vyjeli vstříc novým dobrodružstvím.
Cesta vlakem proběhla standardně – kecy o babách, chlastu, olympiádě a nějaká ta svačina, energy drink. V Otrokovicích jsme spořádaně opustili vlak, osedlali naše biky a hurá. Mira nás vyvedl z města chytře volenými zkratkami a byl tu první stoupáček na Žlutavu. Krásná pěšinka lesem, sem tam kořínek nebo šištička a do toho jen sporadické výkřiky Zbyňu: „Já bych kukal!“. Ono vlastně tyto výkřiky nás provázely celou cestu ve zhruba 10 min. intervalech. Celkem jsem Zbyňkovi záviděl, že ví co chce a stačí mu tak málo. Šťastný to indián. Ze Žlutavy se to trošku zavlnilo a stoupali jsme na Budačinu. Až na kratší přejezd po asfaltu zase les a pěkné pěšinky. Při klesání do Kudlovské doliny jsme dojeli na křižovatku, kde jsme měli jen tři možnosti: 1. – vrátit se, 2. jet nahoru do kopce – stoupání asi 25% nebo 3. jet dolů z kopce – klesání asi 25%. Mira – mimochodem plánovač trasy – řekl, že mu je to jedno a tak se slova okamžitě chopil náčelník SSPK – TCŘJM a prohlásil, že další směr naší cesty určí proud jeho moči. Zabil tak dvě mouchy jednou ranou. Ulevil si a ještě měl jistotu, že nepojedeme do kopce. A to nemluvím o tom, jak nás všechny ohromil svojí prozíravostí. Takže se jelo z kopce do Kudlovské doliny. Krásný sjezdík lesem a v dolince potom jedno pivečko a dále dle chuti. Zde nás Tom ohromil podruhé a my až tady zjistili, kolik tváří náš náčelník má. Zbyňa někde cestou zase našel svůj oblíbený šípek (je na tom už závislej) a tak si vytahoval trny z loktu, což právě náčelník komentoval slovy – doufám, že budu citovat přesně: „Lepší trny v rukou, nežli na duši“. Ještě teď mám slzy v očích. Pak ještě vytáhl svůj stativ, díky jemuž nás mohl všechny zvěčnit.
Z doliny jsme vyrazili na Komínecké skály. Začátek byl trochu prudší, takže jsme tlačili všichni, ale pak už pohodička, vlnky lesem, prostě paráda. Náladu nám jen trochu pocuchal Mira, kterej nás v jednom úseku hnal 300 m zpět, že jsme minuli odbočku, abychom se pak vrátili na tu samu cestu jen o 50 m dále – puntičkář. Samotný výjezd na top vrchol Komíneckých skal byl hodně technický a tak jsme se zase prošli. Tady na tom šutru mi došlo, že vlastně Zbyňkovi nezávidím, protože sice ví co chce, stačí mu málo, ale evidentně se mu toho nedostává. Jeho nářky a touhy po kukání byly tak silné, že jsem mu párkrát naletěl a počítal jak idiot, kolik mi ještě kukačka dá let.
Z Komínek jsme vyrazili přes technický sjezd (Tom byl o 3 km/h pomalejší jako my a nevěděli jsme o něm), cestičkou s brázdou (kukačka málem vysedla, ale v dětství jezdila na koloběžce, tak to ustála), výběh pro býky (spurt jsem vyhrál a Miru kopla ohrada) a nudný a laciný asfaltový sjezd (Tom byl o 2 km/h rychlejší jako my a nedalo se to poslouchat) na Bunč. Pravda, byla to trochu divná cesta, protože vždy, když jsme dojeli na nějaké rozcestí, kde byla směrovka Bunč se vzdáleností, poslal nás Mira na druhou stranu a pak se divil, že na dalším rozcestí je Bunč o 1 km dál než minule. Tom to odhadl na zkratku o 12 km delší než přímá cesta. Ale stálo to za to. Speciální výjezd po kamenité cestě nás všechny hodně vyčerpal teda až na TCVJVP, kterej suše pronesl, že by kukal. To je tak, když je pornoherec bez práce. Taky nesmím zapomenout na to, že to byl již třetí výjezd, kterej by byl lepší jako sjezd. Mira tak musel čelit naší oprávněné kritice, že trať je dobrá, ale zvolená opačně a příště ať se podívá, jestli nemá mapu vzhůru nohama. No a samozřejmě, že by to chtělo nějakou kukačku. Na Bunč jsme dojeli po lehkejch vlnkách a dali si pilsnérky. Zbyňa bezohledně prosadil diskuzi na téma – su horňák nebo dolňák a jaký to má vliv na kukání. No a my byť trochu znechuceně, ale co bychom pro kamaráda neudělali, jsme se do jeho monologu zapojovali.
Z Bunče pak pohodovka na Ranč Kostelany, který byl naší metou a hlavně tamní vyhlášené fazole. Ovšem chyba lávky. Po 10 minutovém sezení u stolu a čumění na obsluhu, která se na nás sice usmívala, ale jinak nás neviděla jsem se fakt nasral. V zaplivané čtverce si vás ožralej číšník všimne dřív jako tady. Měl jsem pocit, že se obsluhují jen ti, co mají kovbojskej klobouk, zapařený kozačky a upocenou flanelovou károvanou košilu. Samozřejmě, Zbyňkovi to bylo jedno, ale to už asi nemusím opakovat. Nakonec nás tedy vzali na milost a i tady obsloužili a my se najedli těch vytouženejch fazolí. Za blbý pindy typu ÚŽ, KAM TEN SPĚCH apod. jsme dostali asi trochu více feferonek jako jindy, ale hlad je hlad. TCŘJM si dal zeleninový salát s kuřecím masem a pořád se divil, jak je možný, že ty včerejší fazole ještě nevysral. Jelikož jsme byli všichni obsluhou nadšení, nechali jsme tam tringelt 3 Kč a jeli do Otrokovic. Cestou Tom zase určoval směr trasy močí a já a Zbyňa jsme mu k tomu recitovali Máchův Máj s novými verši o kukačkách. Celkem byla tentokrát naše výprava prosycena poezií. O asi 5 km dál jsem trochu bukoval, tak na mě kluci čekali, ale nakonec jsem i já použil moč a našel je. Dojel jsem je v momentu, kdy se náčelník pokoušel získat tajné informace od jedné jezdkyně na koni. Ptal se na maximální rychlost, počet převodů, spotřebu, dojezd, řazení apod. Může být ráda, že se neptal Zbyňa.
Pak přišel na řadu zlatý hřeb dne, kdy se Tom za pomocí cca 4 obalů od rachejtlí pokoušel postavit stojan pro svůj stativ. Při 27. pokusu a následném opětovném pádu konstrukce (škoda, že jste to někteří neviděli, vybavila se mi při tom malá Zuku, když dělá bábovky ze suchého písku na beach, je asi fakt jeho :-)) uchopil jednu krabici a s veškerou energií do ní kopl, aby posléze upadl v obrovských bolestech na zem a řval na nás: „Vyfoťte se vy piče sami“. Není karton jako karton. Krabice bez známky poškození dopadla opodál. I když nám ho bylo líto, smáli jsme se jak blbci a ještě teď se dobře bavím. Pak jsme s Mirou opřeli o sebe naše kola a Tom tam mohl postavit svůj stativ. Proběhlo focení a jeli jsme dál. Malé zdržení ještě znamenal zasukovanej řetěz na náčelnikovym kole že to svět neviděl a pak sjezd po stejné trase jako první výjezd – tady to Mira trefil a musíme ho pochválit – super. Cestou ještě vláček za Janou a její zoufalé pokusy nás setřást, pivko nebo kofola na nádru, sraz s René a Zuku ve vlaku, rozchod s René a Zuku na nádru v Olmiku, odjezd na kurty, sraz s René a Zuku na kurtech a pak už nevim, jel jsem dom.
Takže, vřelé díky Mirovi za perfektní trasu a příště více bdělosti při čtení mapy :-), vřelé díky za výborný orientační smysl náčelníkovy moči a vřelé díky kukačce za přesný čas.
Oleandr Rododendronovič