Nešťastnou náhodou jsme se připletly ke skupině bláznivých cyklistů a vydaly se s nimi na výlet po Jeseníkách.
Sestava byla: Kučis, Zbyňďa, Olik, Michal s Alčou, Mira s Vosou, Verča, Monča a Marta s Honzou. V 7:30 sraz na autobusáku, až na některé jedince, kteří se museli ráno ve spěchu oholit. Pro nás to byla poslední šance couvnout, ale naše kola byla v buse dřív, než jsme mohly něco podniknout. Tak teda jedeme…. Už za Šternberkem jsme litovaly, že jsme si daly tak vydatnou snídani, jelikož ji měli Zbynďa s Olikem málem za krkem. Autobus nás vyplivl na Ovčárně, kde bylo příjemných 12° C a foukal mírný vánek. Výjezd začal mííírnýýým kopečkem na Praděd. Když jsme vyjeli, následovalo pro nás velice nepříjemné společné foto, které bych si já osobně (Verča) nechala ujít, jelikož jsem se dozvěděla, že jsem mohla skoro v půlce kopce počkat, protože tam pokračovala naše trasa na Červenohorské sedlo. Sjezd na sedlo probíhal vesele…. Jakmile náš vedoucí výpravy spatřil mezi Kamzíkem a sedlem na dálku páchnoucí rašeliniště, neudržel se a vyrochnil se v něm tak radostně, jako čuník v pomejích. Zbytek výpravy se náramně bavil a oddechl si, že první pád nepatřil jim. Když jsme se blížili k sedlu, tak nepochopitelně došlo ke dvěma defektům na perfektně upravené a téměř nekamenité cestě. NECHÁPEME:…!!! Cesta na Bílý sloup nás dvě opravdu pobavila. Monča ji zvládla s prstem v nose, ale Já (Verča) jsem měla kapánek problémy…. Neříkám, že celou dobu, ale snad většinu kopce jsem šla pěšky a to ani nemluvím o tom, že mi Olik vezl kolo, za což mu touto cestou ještě jednou moc děkuji a slibuju, že to vynahradím ….. ráda bych jen dodala (Monika), že prst v nose jsem u toho neměla a celkem jsem se i zadýchala, ale musím dělat tvrďáka, tak budu tvrdit, že to byla brnkačka. A taky vás nemůžu ochudit o zážitek, který nás velmi pobavil…sedíme, odpočíváme, svačíme a vyhlížíme Verču s Olikem…., když v tom se Olik vynoří ze zatáčky sám a ke všemu s jedním kolem navíc…celkem mě zamrazilo, že se Verče něco stalo, ale když jsem ji po chvilce uviděla, jak si to vykračuje za Olikem, tak se mi ulevilo a mohla jsem se začít naplno smát. Po této pauze nikdo nevěděl, co nastane. Nejen, že jsme vjeli do CHKO, ale to, co jsme v něm spolu zažily, na to budeme dlouho vzpomínat a díky bohu, že jen v našich myslích a ne z fotografií. Cestička cca 40 čísel široká se vinula mezi borůvčím, chvílemi obohacená kořeny a kameny nás chvíli zdržela…. Prostě jsme si nemohly odpustit párkrát zaparkovat a chvíli si poležet v měkkém borůvčí, které nás lákalo svou vůní. Jelikož se nám to poštěstilo hned několikrát, máme i pár vzpomínek v podobě odřených a otlučených nohou. Všichni se divili, kde jsme tak dlouho byly, ale na konci této cesty jsme jim názorně předvedly, co nás zdržovalo. Poté jsme se na chvíli rozdělili na dvě skupiny. První skupina (normální lidi) jela po cestě a druhá skupina (blázni) se vydali, jak oni rádi říkají na technický sjezd. Sraz v hospodě, ale každá skupina jaksi v jiné. Následovala malá zastávka na motokárách, kde si první expert Zbyňďa roztrhal rukavice při brzdění rukama místo páčkama a druhý expert Kučis udělal další smrtelné zranění, kdy překlopil káru, odřel si loket a řízl se do palce. Teď už nás čekal poslední kopec. Při stoupání nás nečekaně překvapil déšť. Budu (Monika) dělat, že poznámku: „Nechci nic říkat, ale vždycky, když jede Monča tak prší,“ kterou řekl Mira s vosou, jsem neslyšela. V tomto kopci se nic mimořádného nestalo, až na jednu malou vychytávku, kterou zahájil Olda, pokračoval Zbyňďa a dokončil Olda. Skupina se rozhodla počkat na opozdilce, ale ti ne a ne přijíždět. Už to vypadalo, že jim budeme volat, ale v tom se ze zatáčky všichni tři vynořili a my se divili, jak Verča Olikovi a Zbyňďovi stačí. Nicméně, když přijeli blíže, všimli jsme si již zmíněné vychytávky – Olik táhl Verču na dvou svázaných duších. Velice se mi líbilo (Verča), že jsme byli na kopci mezi prvními….!!! Opět velice děkuji!!!!!!!!! Trasa pokračovala po výborné stezce, kterou nazveme zmoklá, klouzavá a prudká louka. Také nastal nový zážitek pro všechny. Jak jsme vjeli do lesa na zbahněnou cestu, začali nám do rytmu jízdy padat kroupy na hlavu. Co víc si přát?! Na závěr jsme si v Hanušovicích dali jídlo, abychom zaplnili časovou mezeru do odjezdu vlaku. Na nádraží jsme měli cca 10 minut času a došlo na známé losování, které jsem kupodivu neprohrála já (Verča), ale k radosti všech Kučis. Ani jsme to nestačili v klidu dopít, jelikož přijel náš vlak a my se museli rozběhnout. Při nakládání kol si Kučis stěžoval paní průvodčí: “ Co to má znamenat? Vy jedete na čas!“ Ve vlaku jsme hodnotili výjezd a po mé připomínce, že má Kučis dnes peška odpověděl: “ To je piča den!“
Na závěr bychom chtěly poděkovat za den plný zážitků.
Monika a Veronika