Byl jsem pověřen vedoucím Tomem, abych sepsal události poslední neděle, protože můj pohled na celou věc bude nezávislý a proto spravedlivý. Můj pohled je však VELMI ZAUJATÝ a hlavně poněkud jednotvárný. Proto se vlastně vůbec nedozvíte, co se dělo na špici pelotonu, jaké zážitky prožívali ostatní členové výjezdu atd.
Musím hlavně vyseknout Tomovi poklonu za skvělou organizaci, zejména za rezervaci míst v cyklobusu. Místa byla všechna naše a ostatní cyklisté, kteří neměli rezervaci se slzou v oku museli upustit od výletu do Jeseníků. A to jak v Olomouci, tak ve Šternberku. Trošku mě překvapila Jarča, která 2 dny před odjezdem chtěla u své kamarádky z ČSAD rezervaci a ta ji odbyla s tím, že rezervace neexistují a tolik kolařů stejně nejezdí.
Sešli jsem se na olomouckém autobusáku v 8.15 v počtu 11 ks cyklistů, 3 pěší a Zuzanka na kočárku. V Dolanech nepřisedal kupodivu nikdo, ve Šternberku 3 Štěpánováci a opožděná Zuzka z Dolan. Cesta probíhala celkem klidně, většina z nás konzumovala nutriční tyčinky, pasty a jiné chemikálie, Myšák tradičně řézek. Po 3 hodinách jízdy jsme stanuli na startu vyjížďky na Ovčárně 1300 m.n.m., kde se k nám připojili zbývající 2 členové. Nasadili jsme si sedlovky, které nám vyrval řidič, omrkli škrábance na kolech od jeho zběsilé jízdy a vyrazili jsme. Na startu byly 2 skupiny. Cykloskupina A: Kučis, Peťan, Zbyňa, Marian, Mrca, Mira Štursa s vosou, Olik, Mišák, pingél Luky, Mira Svozil, Krby, Radek, Pepa Žáčik, Mišan Vesódil, Zuzka, Jarča a já. Pěšoskupina B: René, Lendar, Márketa a Zuzka na kočíku.
Celkem účast hojná 17+4.
Z Ovčárny jsme vyrazili pohodovou asfaltečkou na Praděd (převýšení cca 200m na 4 km). Před vrcholem jsem měl 1. krizi. Kučis nám furt zdůrazňoval, že kvůli časovému presu by bylo dobré udržovat cykloprůměr někde na 12-15 km/h. Ovšem můj tachograf ukazoval po projetí prvních 4 km průměr 6, což znamenalo že mě do kopce předcházeli i pěší. Na vrcholu Praděda bylo mliko (jako mlha, ne na pití), první a poslední společné foto a pak už jsme svištěli dolů směr Švýcárna (1315 m.n.m.). Zde na asfaltě vytvořil Krby rychlostní rekord dne 73,8 km/h. Nikomu se už po celý den nepodařilo toto překonat. Na Švýcárně skončil asfalt, začaly kamínky a oblázky a zde nás taky potkal první defekt. Pepa Ž. zde poprvé lepí svého treka. Přijíždíme na Petrovku (1044 m.n.m.), zde lepí Marian. Kučis nervozně pokukuje po hodinkách. Já osobně defekty mám rád, neboť mohu načerpat ztracené síly. Například na této části trasy mě poprvé v životě chytila křeč do ukazováčku.
Po výměně duší se dáváme do mírného kopečka směr Červenohorské sedlo, cesta krásná, technická, snažím se držet čela. Jedu za Peťanem a Kučisem. Ale kameny od jejich gum se mi zabodávají do mého čela proto zvolňuji a řadím se na svůj oblíbený chvost. Krásné panoramatické výhledy, Kučis v příkopu, takže vše v normálu. Sraz máme na ČH sedle (1013 m.n.m.). Snažíme se dopočítat. Rozdělujeme si startovní čísla od 17 do 1. Naše snaha končí u čísla 5. Ano každý chce být jednička.
Na tomto místě bych zdůraznil, že jsem nebral moc vážně slova Kučisa o nepodcenění žízně. Svůj půllitr jsem již měl vypitý a nyní nás čekal pěkný výšlap směr Videlské sedlo. Cca 90 minut bez vody. Naštěstí Pepa Ž. opět píchl, takže jsme udělali nucenou přestávku u nedalekého zurčícího potůčku. Vysmahl jsem půlitr na ex, druhej půllitr mi zředil Krby regéčkem ovšem to jsem taky hned ztrestal. Další půllitr mi pak už vystačil až do cíle. Jelikož se Pepovi stále nedařilo zprovoznit kolo, ukončuje své trápení, Radek sjíždí po silnici pro auto. Mrca ,,předstírá“ defekt a dojíždí na Hvězdu též po silnici.
Mira Štursa nás stále straší šestikilometrovým stoupátkem ze Sedla na Kótu 1002 zakončenou prudkým stoupátkem v délce cca 70 m. Vytvořili jsme tedy skupinu JIH. Já, Mišák, Krby a Olik jsem se vydali s cca 30 min. předstihem z Videlského sedla (926 m.n.m.) směr Kóta 1002 (1002 m.n.m.). Byla to zabíračka, ale fakt paráda. Vidím to už s odstupem pár hodin takže paráda. Kdybych to psal na místě musel bych to vypípat. Když nemůžeme sesedneme. Krásné rozhledy, kochačka, v únavě jsme polehali do trávy a zobali jahody. No prostě veget. V okamžiku, kdy jsme mysleli, že jsme už na vrcholu a říkali jsme si, že to zase nebylo až tak hrozné, nás míjí protijedoucí cyklista. Zdravíme ho a ptáme se, esi už jsme teda na té slavné kótě. Vyvedl nás z omylu a s poznámkou: ,,No to si teda ještě máknete“ nás opouští. Nasedáme a prcháme vpřed. Třicetiminutový náskok je stažen na nulu, jsme dojeti, kopec před námi. Zde bych rád vyvedl Miru s vosou z omylu, že kopec neměl 6, ale 9 km a závěrečné stoupání nebylo 70 ale 700 m. Vyjel jsem to, ale neměl jsem sílu ani na pozdrav.
Odtud jsou moje vzpomínky jakoby v mlze, moc si toho nepamatuju, všichni mi ujeli. Matně si vzpomínám na policistu na Kótě, který něco hledá v roští. Přijíždím na křižovatku. Mám jet vlevo nebo vpravo? Poslechnu volání ODS a vydávám se vpravo. Sjezd asfaltkou, na tachu 60 km/h, pod dres mě vlitla vosa. Přece teď nemůžu zastavit. Bodla mě asi 6x kuwa jedna.
Přijíždím ke Karlově Studánce, matně si pamatuju Kučisa: ,,Už není čas na Studánku, sraz na Hvězdě“. Rozšlapu to, ať na hvězdu nemusím moc makat a vlevo na mostě stojí Zuzka s Jarčou a volají na mě: ,,Ráááďóóó, tudýýýýý“. Všechnu potencionální energii, kterou jsem měl a měla se proměnit v kinetickou jsem narval do brzd, vydal jsem se za holkama. Mírným sjezdem jsme projeli Karlovu Studánku. Když jsme si na konci uvědomili, že jsme asi špatně, udělalo se mi opravdu špatně. Krby s Mišákem zajeli ještě o 2 km dál.
Celou Karlovu studánku si dáváme zpátky tentokrát mírným stoupátkem, prudší stoupák nás pak vyvede až na Hvězdu. Trochu to teď vidím jako sen. Vůbec nevím, že bych tam kdy byl. Opravdu jsem byl na konci se silami. Upouštím od závěrečného technického sjezdu ,,po červené“ a s oběma dívkami se vydávám zbaběle po silnici směr Hospoda Na kovárně v Malé Morávce. Dva Šeráčci a halušky. Ňam ňam. Ostatní jedou po červené, jak se později ukázalo zřejmě po červených, neboť v Malé Morávce se každá menší skupinka objevila z jiné strany. Mišák projel pařezák po červené s výkřiky: ,,Musím ho zabít!“. Nevím koho ani co.
Olik objednává u servírky 20 piv. Ta s úsměvem odpovídá, že je to hloupý vtip. To není vtip, toč! Na pivo mají všichni cca 10 minut. Přijíždí bus, ládujeme kola do vozíku, nasedáme. Střetáváme se se skupinou B pěší. Jsou krásně osmahlí od sunce, když se mazali sádlem čtyřicítkou. Skupina B splnila naplánovanou trasu. Všichni spokojení a mírně unavení. Malá Zuzka jako by ten den nic neušla. Spokojenost z ní jen vyzařuje.
Myšák vytahuje další řízky, nechápu jak to mohl všecho uvézt. V Chabičově vystupují poslední ,,cizí“ spolucestující a až do Olomouce už jedeme v buse sami. Ve Štěrnebrku se loučíme se Štěpánovákáma, kteří se nepochybně vydávají směr Poutník. Vysedáme v OL, město vítá krásnou průtrží mračen. Opět kontrolujeme poškrábaná kola, nejhůř dopadl Krby.
Sbohem vélete!!
Výlet zdařilý, počasí parádní, možná mohlo být více času na závěrečné občerstvení.
Díky Toto za krásný výlet, díky za hojnou účast.
Radvoj