Jak to viděly Švagrokachny:
Čtvrtek 13.7.2006
Vzhledem k moderní době plné počítačových vymožeností jsem byla s velkým bossem propojena nejen maily, ale také díky ICQ. Díky tomu jsem se dověděla, že i přestože jsou všichni on-line, nikdo kromě mě a Peťu neodpovídá a nehlásí se o rezervaci. Chudinka velký boss nebo vedoucí blbeček,jak kdo chcete (dále už jen VB) je z toho zdrcen a odkládá rezervaci kol na pátek a komentuje to slovy, že jsou všichni nezodpovědní 🙂
Pátek 14.7.2006
Přihlásilo se 6 lidí + VB.Já osobně se lehce obávala bouřkových předpovědí takže jsem s rezervací vyčkávala až do pozdějších hodin.
Počasí i v pátek v pozdní noční vypadalo skvěle, tak jsem houpla přes koleje v Mohelnici na nádraží a zrobila také jednu rezervaci na kolo, abych náhodou nemusela v sobotu zůstat doma.
Sobota 15.7.2006
V 6:45 jsem sedla na své kolo, v batůžku větrovka, voda, müsli tyčka, lístek na rezervaci, peníze… a vyrazila směr na shromaždiště vlakové nádraží ČD.
7.11 příjezd – o minutu později (VB důrazně napsal 7.10 sraz !!!! )
Hlouček profesionálně oblečených bikerů s helmami a koly se nedal přehlédnout. Akorát byl nepatrně osekaný ….. někteří prostě nedojeli, prý velká pařba v pátek. Nemohla jsem si nevšimnout ani přeslechnout neb VB to několikrát zmínil a použil jeho oblíbenou frázi „není na ně spoleh“.
Takže konečné číslo všech účastníků bylo 6 – ve složení Tom,Chose, Mira, Peťa,Zbyňa a Zuzka.
Blížil se odjezd vlaku tak hoši přikoupili plechovky piva, Mira dokonce i jeden lahváč, který mu stejně na nástupišti vypadl z ruky a celý se vylil a šli jsme na perón.
Vzhledem k tomu,že byl vlak již plný tak jsme do Zábřeha stáli všichni na chodbě a až na mě popíjeli plechovková piva a prázdné plechovky dávali tajně Pepovi do helmy, kterou si pověsil na okno.
Cesta ubíhala dobře a dokonce v Zábřeze jsme našli i 6 míst v jednomu kupé na sezení a díky tomu bavili historkami jednoho strašího pána s mladší paní, oba v sandálech.
Za chvíli jsme byli na Ramzové, kde jsme vystoupili,vzali kola a vydali se směr Petříkov – Paprsek-Medvědí Bouda -hospoda na Návrší – Vojtíškov -Hanušovice. Projížďka to byla nádherná, počo taky skvělé.
První stoupáček nad Petříkovem byl tak strašně vymletý a plný kamenů, že museli i ti největší tvrďáci (jako já ? ) jako VB+ Peťa slézt a vytlačit kolo.
Ovšem při tomto prvním a pro některé i posledním tlačení kola stojí za zmínku tato vtipná poznámka Krahuldu. Zamlžily se mi brýle a to tak,že jsem skoro nic neviděla,ale vzhledem k prudkému kopci přede mnou jsem konstatovala , „neva,že nic nevidím stejně není o co stát“.
No a na to Krahulda velice vtipně a hbitě odvětil, že on by raději necítil ?. Tlačil totiž kolo za Tomášem,který již od toho co na to kolo nasedl nepřestal prdět.
První stoupák za náma a první společné foto, naštěstí se tam objevily 2 bajkerky z Mohelnice a vyfotily nás. Nabízeli jsme jim společnou jízdu,ale neudržely naše rychlé tempo průměrně 11 km/h takže jsem je brzy setřásli a jeli sami.
Paprsek
Nastává slovní pře jestli dát pivo nebo pokračovat, nakonec to dopadlo tak, že jsme udělali pár dalších fotek, chvíli obdivovali bazénopřehradu, u které nebylo absolutně vidět zásah jakékoliv techniky,která by díru vykopala a odjeli se slovy, že to asi udělali granátem.
Tak jsme zase šlápli do pedálů a vydali se směr Medvědí Bouda. Hezká cesta to byla do chvíle než VB zvolal „tudy do lesa po červené“. Hezké, proč ne, ale co nás čekalo v lese asi málokdo uvěří, ale vzhledem k tomu,že máme i fota bude muset. Skoro celá stezka v lese se nesla v duchu tlačení kola a přeskakování spadlých kmenů s kolem na zádech. Nebylo to dlouho, snad jen 2 km. Pro mě dobré, protože nejenže budu mít krásný zadek, ale i mé paže budou hezky vypracované.
Hospoda na Návrší
Objednáváme česnečku, piva, malou kofolu…někteří jen pivo ? , chvíli odpočíváme a vydáváme se směr Vojtíškov. Cesta už úplně v pohodě až na některé slabší kousky, kterým se terén zdá moc do kopce a moc kopců (ten koho se to týká se možná pozná 🙂 ).
Jsme relativně na vrcholu a čeká nás nádherný sjezd. Já osobně jsem rozumná a držím se v zadní části pelotonu takže co se děje vepředu se dovídám až po mém přijetí. Dojedu, ubrzdím a co nevidím.V příkopě se válí samotný VB a opodál jeho kolo omotané kolem stromu.
Sedí tam jako trpaslík. V první chvíli mi proletělo hlavou, že má něco s nožičkama, ale opak je pravdou. Naštěstí. Zvedá se a já , která mám výhled jako první se začínám nahlas smát. Kalhoty značky Sensor jsou totálně zničené, ale jen na jedné půlce a zadek podrápaný jako po divoké noci s nějakou lvicí. Ale žije.
Odmotává kolo ze stromu a zjišťuje ,že jel rychlostí 64 km/h, a že má rozbité sedlo.
Na tu hrůzu dopadl dobře. Všech 5 hochů se pustilo do opravy sedla, aby samotný VB mohl dojet, i když nevím proč, stejně mu zůstalo už jen půl zadku a to mohl klidně dojet ve stoje. I přesto, že jsme se trošinku lekli toho co se stalo, se někteří nepoučili a při posledním nádherném sjezdu z Vojtíškova do Hanušovic se v rychlosti 50km/h vysekal další šílenec Zbyňa.
Trošku sedřel asfalt, ale naštěstí se otřepal a pokračoval dál aniž by fňukal. Další nádherný mírný sjezd do Hanušovic a přichází vlakové nádraží. Na tachometru 50 km a všichni maximálně spokojeni usedají a popíjí pivo značky Šerák.
Někteří členové skupiny se předhání kdo si hlasitěji a smradlavěji prdne. Děsná skupina.
Vlak přijíždí. Přehlušuje soutěž v prdění …díkybohu. Jediná zástupkyně něžného pohlaví je vyslána chytat kupé pro 6 osob a ostatní nakládají kola do vagónku. Přisedáme k mladému páru, který se při pohledu na zadek VB nahlas rozesměje a frčíme směr Olomouc.
Po cestě již žádné větší skandály, všichni zachovávají bonton. Na Července vlak přibržďuje, vyskakují Chose a Mira. V Olomouci přibržďuje a vyskakuje zbytek skupiny.
Nádherný výlet …..
Made by Švagrokachny