Čest SSPK v pořadí třetím marathonu letošní sezony jsem zachraňoval už jenom já a kamarád z vojny Honza, který přijel až z Čáslavi,ten jel ale v barvách Autocombi Team Kutná Hora. Sázka zněla jasně: kdo prohraje, platí metr piv. Konečně závod podle mého gusta. Po závodech, kdy se pořadatelé předháněli kdo udělá těžší trať (Šela+Švih) se podařilo Kaňourům postavit trať, která měla snad všechno. Krásně namíchaná trať vedla od lesních šotolin, přes polničky, louky,lesní cesty, pěšiny pro jednoho-technické pasáže přes kořeny až po adrenalinové makadamové sjezdy. Dva krásné brody, nechyběl úsek kde snad všichni tlačili, táhlé výjezdy střídaly dlouhatánské sjezdy, prostě super trať. Přesně ve stylu hesla „kolo pro život“ . Tím že trať byla vyváženější, startovní pole se sice roztrhalo, ale tvořily se početné skupiny, takže při sjezdech „na srdce“ po makadamu, nebo po louce hladké jako asfalt, se závodilo loket na loket a adrenalin cákal. Ty sjezdy jsem si opravdu užil, nebyl problém mít na tachu rychlosti kolem 50 km/h, kdy šutry lítaly od kol několik metrů. Sjezd do Bělkovic – skupina cca 15-ti lidí, louka, jenom dvě vyjeté koleje, přede mnou oblak prachu, loket na loket a na tachu 63 km/h. Fakt síla. Člověk si ani neuvědomil, že při těchto rychlostech např. na posledním makadamovém sjezdu do cíle, kdy jsem se snažil ještě předjet několik soupeřů by v případě defektu nebo pádu šlo asi o život. Nebylo vyjímkou kdy mi při cca 53 km/h lítaly šutráky jako pěst od jezdce přede mnou pár cm kolem hlavy. Na druhém brodu těsně před cílem jsem ještě v tůni udělal tři lidi a v cílové rovince ještě jednoho. Po závodě jsem měl poprve pocit, že jsem si to náramně užil. Samozřejmě se mi zase klepaly kolena jak prvničce, ale vnitřní pocit super.
Startovalo skoro 900/dojelo 677/já 593. Délka trati 52,8 km, můj čas 3:33:13,8. Honza toho měl plnej kotel, dojel za mnou asi 8 minut, což mě potěšilo. Vidina metru piv byla velmi příjemná. V hospodě „U Bulhara“ jsme řádně zapili krásnej závod, zaklopili lahví kořalky, ráno se rozlozučili a se slovy „vole už mě sem nikdy nedostaneš“ Honza odjel.
Pozn:
Bohužel tentokrát nebyl k dispozici fotograf. Vzhledem k tomu že fotila René moje, fotky jsou velmi monotematické. Vzniklo asi 75 fotek z místa startu kdy čekáme v chumlu na výstřel a asi dvě fotky z přípravy, přestože asi 30 metrů od startu byl krásný brod, nedaleko již zmiňovaný sjezd po louce a cílový makadam „na krev“,což René zazdila. Poté co snědla rybu a ZuKu dostala záchvat, odjely holky domů. Po zrušení opakujících se motivů zůstalo 8 fotek. Ach jo.
Good bajk
Tom Toto Kutcheees