Akce začala v 9 hodin u krematoria, jak povzbuzující!
Ráno bylo zataženo , zima a hnusně , no komu by se chtělo na výjezd na kole ???
Ale i přes nepřízeň počasí na sraz dorazilo v celku dost lidí, bylo nás 17:
Kučis, René, Zuzanka, Zbyňa + syn, Mira sršeň, Olik + Olik junior, Mrca, Markéta a Honzik, Peťa Krahul + junior, rodina Smetanova (Honza, Marta, já a Kuba).
Po výjezdu z Olomouce čekala příjemná sice zamračená cesta , až k lázním Slatinicím, kde čekala první zastávka ,jak jinak než hospůdka se zahrádkou…. Takže zodpovědní tatínci nezůstali na suchu a každý si dal alespoň 3 piva – někteří přihodili i frťana . S tím jak stoupala nálada se i počasí začalo pěkně spravovat , dokonce i oskar začal vykukovat. Před odjezdem Zbyňu zaujala opravdu krásná asi půl metru vysoká koule vytesaná z kamene . Koule se Zbyňovi tak líbila, že si ji chtěl odvést s sebou, jenomže menší problém byl v její váze . Nakonec na nás přiletěl udržbář s vypitýma očima a názorama a chudák Zbyňa musel kouli oželet.
Po odtrhnutí se z lázní jsme dojeli do chráněné krajinné oblasti Košíř, kam se nesmělo na kolech ,což bylo první porušení zákazu . Dojeli jsme k jezírku a někde tam se ztratili oba Olici. U kříže u Slatinek byla další malá zastávka, kde jsme na ně čekali .Potom už se jelo rovnou na Kosíř. Ve chvíli, kdy jsme dojeli na Kosíř nás všechny čekal menší šok. Na Kosíři bylo prostě plno!! Lidí jak mravenců, no nechápala jsem! „ říkám jak to, že tady nemáme rezervaci ???? „ ale stačilo, aby přijela celá naše skupina a lidi hned mizeli , asi se lekli 😀
Tak jsme všichni sedli kolem ohýnku a začali opékat špekáčky. Už si tak klidně sedíme u stolu najednou však přiletí paparazi Kučis „sršen jde srát !!!“chytí fotˇák a letí fotit, ale i přes výrazné sršnovo žluté triko nebyl Kučisem nalezen ,takže žádné zajímavé foto …. Následoval zápis do návštěvní knihy Kosíře, kde jsem se podepsala vlastní krví. Při krájení špekáčku jsem se mírně řízla do palce!
Zbyňa, Mrca, Mira sršeň a jejich rodinní příslušníci nás opustili a jeli do Náměště….my jsme jeli dolů. Další zakázanou zónou byl zámecký park, kde jsme provokativně jezdili kolem novomanželského páru, kterým jsme znemožňovali svatební foto u staré lípy! Ženich se smál, nevěsta nechápala, fotograf zuřil!
Další jízda vedla příjemnou vrstevničkou, pak lom, do kterého chodil Kučis randit, pak příjemné vlnky vápenky, kam byl taktéž zákaz vjezdu. Tento sjezd jsem ukončila luxusním tygrovitým pádem do obřích hub. Bohužel byly nepoužitelné, páč byly durchem durch prožrané červy. Dále občerstvení mooc dobrýma třešničkama a dojezd do hospody ve vesnici myslim Lípy se jmenovala. Tam jsme se pořádně občerstvili. Při odjezdu jsme čekali čtvrt hodiny na Olika juniora až se vykaká (žluté dresy měly své dny) :o))).
Pak jsme jeli už do Olomouce, vzali jsme to zkratkou: přes letiště! Takže další zákaz vjezdu porušen! Minuli jsme závoru se zákazem a ihned začaly vyhlašovat letištní rozhlasy ať okamžitě opustíme plochu letiště nebo budou muset nasadit odstřelovače a nastartovat gripeny. Rozzuřený správce nás přijel přejet obrovským terénním jeepem, náhon 4×4, šílený výraz v jeho obličeji nás ale neznejistěl. Objeli jsme ho a za hlasitého povzbuzování mých vrstevníků na Učku, kde proháněli všechno co má kola a kolečka jsme s rychlostí opouštěli letištní dráhu.
Potom jsem dojeli do restaurace U Rybníčka, kde zůstali už jenom Kučisi, Krahuli a my Smetaňáci. Po zaplacení večeře: kdy nám nezůstala už ani koruna v kapse jsme jeli ještě dlouhou cestu do Dolan.
Byl to vydařený, krásně prožitý den, který se líbil i mě – náročnému puberťákovi.
Klára
Nazdar kluci, něco k referátku.
Zdarec všeci bajkeři, tož teda Klára (střídavě přítelkyně a hlídačka Zuku) to napsala perfektně, takže ani nemám co dodat.
Jenom se chcu zeptat Zbyňu (přítel Zuku), jestli ho zase šimralo tam dole a jaký to bylo tentokrát. Jo a jaký máš sedlo, kolik stojí a kde ho seženu ?! V podstatě jsem zjistil, že patřím k menšině, kterou jízda na kole sice vzrušuje, ale jen duševně, většina mužského pelotonu (ženy se nepřiznaly), vlastně, přiznal se jenom Kučis (droškař Zuku) a Zbyňa (přítel Zuku), to prý prožívají i fyzicky! Oč já jsem byl ochuzen na předcházejících výpravách!!!!
Za hlášku dne pak považuji větu: “To nic není, jenom to sjedeš a pak zabrzdíš“.
Toto pronesla Marta (přítelkyně Zuku) na úkor René (chůva Zuku) poté, co René (chůva Zuku) vzdala sjetí asi pětimetrového padáku – byl fakt hroznej a navíc dole plynule přecházel v rovinku, což bylo nejvíc děsivé a frustrující. Marta (přítelkyně Zuku) ho nakonec sjela, ale jenom proto, že ji po hodinovém přemlouvání jejími dětmi (střídavě přátelé a hlídači Zuku) nakonec ujela noha a Marta (přítelkyně Zuku) stačila už jen naskočit na kolo. Dole jsme ji chytili do ohromné sítě a zachránili.……
Tak jo, promiň Marti (přítelkyně Zuku), trochu přeháním, ale aspoň dvě minuty Tě Tvoje děti (střídavě přátelé a hlídači Zuku) ukecávaly a kdyby tam ta síť byla, určitě by jsi trvala na jejím použití. JJJJJJ. Chápu Kláru (střídavě přítelkyně a hlídačka Zuku), že to zatajila, taky bych se styděl JJJJJJJ. Jo a čekání na Oláfka (bojoval se svým cholerickým otcem a neměl čas na Zuku) je proti tomu malá chvilka! JJJ.
Ještě samozřejmě musím vystřihnout velkou poklonu našemu V.I.P členovi – Zuku.
S obdivem a závistí jsem sledoval, jak ji drožkař ( ve Wordu se mi to pořád opravuje na troškař, tak nevím) poslouchá i bez použití bičíku, jak ji nevadí, že má droškař skoro nejhorší kolo (pomáhám Ti Tome), pod jakým úhlem je schopna sledovat trasu, jak ji nikdy neubývají síly, že i po celodenním trmácení se má ještě chuť na houpačku, k dobré náladě nepotřebuje alkohol a nevadí ji, že droškař má poměr s její chůvou. To je prostě zázrak.
A tím končím.
Vlastně, možná stačí jen změnit sklon sedla, že Zbyňo?
Olik (duševní cyklista, cholerický otec, závistivec Zuku)