No on zas nebyl tak burčákový jak se předem zdálo. Ve vlaku totiž děda neváhal a jakmile se vlak rozjel, tasil petku se slivovicó. Toto pěkně začíná, řikal jsem si. Vlak plné, všichni vypadali jako turisti, ale spíš to byli ochlastové jako my, v pohorkách a s batohama. Navíc hmľa že by se dala krájet. Jakmile jsme ale vyjeli za Bzenec, střih, azuro, slunko, krááása. V Rohatcu na nádraží nás MartajóMartaMartuznáceláparta všecky zapsala do pochodu, dostali jsme mapu a SPZ a šlo se. Asi 200 metrů za nádražím první stanoviště s burčákem.
Okamžitá ochutnávka, nadšení. Dědasvosó se culil pod fósy a cosi podotýkal, že cesta je dlouhá… a já vás nepotahnu a podobny hlášky který ovšem neměly jakoukoliv odezvu. Nicméně přihýbal si z petky s náma, ale jako jediný věděl, co nás čeká, kolik nástrah a kde číhá. Po dalších 100m další stanoviště. A naproti němu další. Ještě jsme pořádně nevyšli a měli jsme v sobě 6 dcl dobroty. Na radu dědy, abychom se nepřesladili, jsme neutralizovali neustále slivkou furt a pořád dokolečka dokola. V lese bylo parádně, borový háj, vyborná nálada. A pak se to stalo. Došli jsme na metu 9.5 km. Slivovica pomalu došla, poslední hlt vyšel na Hypermiru. Stoupl si pod rozcestník, dopil slivovicu, zhluboka vydechl jak Bohumil Stejskal na koncu filmu a prohlásil:
“TAK, A OD TEĎKA SE POTÁCIM“
On teho Mira moc nenamluvi, ale když něco prohlásil, byla to perla.
To už jsme ale byli někde v Dubňanech a tam se to utrhlo. Stanoviště s chlastem a jídlem na každém kroku. Kelímky jsme měli furt v ruce, jenom jsme si nechávali dolívat a dolívat. Koláčky, škvarky, klobásky, samé zdravé věcičky. Jak jsme se zpětně dověděli, v tomto okamžiku děda udělal podvod na zbytek skupiny a vedl nás jinudy, než vedla trasa. Bál se prý abysme vůbec došli, kam jsme měli. Domluvil totiž sklep a gulášek. Mě to bylo hned divný, do té doby jsme šli v davu stovek lidí a najednou jsme šli cestama, kde nikdo nebyl. Ale když jsem viděl že děda zmizel a v mžiku se vrátil s větví konopa v ruce, řikám si aha, lišák stará, tady se bude hulit.
Hulení se nekonalo, byla to technika. Ale nám to nevadilo, protože za lesem se nám otevřelo krásné údolí, jedna velká vinice. Tam nás čekal děduv děda na svém vinohradu, hezky nás pohostil,my jsme ho ubezpečili, že po tom burčáku, vínu, slivovici a pivu co jsme po cestě vypili, je ten jeho nejlepší. Jsme přece znalci. Ještě jeden kopeček a šup, jsme ve sklepě u Vrbů. Guláš, prohlídka sklepa s přednáškou, ochutnávka, pěkny. Strašně rychle to uteklo, najednou byl podvečer a museli jsme jít na vlak.
Shodou okolnosní jsme zpátky nejeli vlakem na který jsme už měli jízdenky, ale busem s jinou ožralou partou. Cestu 97 km jsme jeli 3 hodiny. Ten řidič musel celej den sedět někde ve sklepě, jinak to není možny. Ale v buse to hezky vonělo, ještě se dosávalo a uteklo to.
Na závěr bych uvedl poslední větu z oficielních propozic pochodu. Cituji: „Alkoholické nápoje pijte v rozumném množství“
Ach ja, tomu se říká alibismus.
Prožili jsme krásný den, v nohách 17 km pochodu nádherným krajem, a myslím, že na jinou letošní akci se naše motto nehodí lépe:
JE SMUTNÉ KEĎ SA ŠPORTOVCI OŽIERAJŮ, ALE JE ÚŽASNÉ KEĎ MY ALKOHOLICI ŠPORTUJEME !
Kdo chce vědět proč nemáme ani diplom z účasti na pochodu, musí do videogalerie. No a ve fotogalerii pár fotek taky čeká.
Good Bajk na další akci
Tom Toto Kutcheees