Účastníci výjezdu: náčelník Kučis, sponzor Peťan, Mira – Sršeň, Mrca, Olik, Mira – Tesco, motor Honza a já.
Tentokrát jsem dostala za úkol napsat referát já. I když jsem se zuby nehty bránila, moje argumenty nebyly brány v potaz a musela se podřídit. Ostatně, když už jsem si vezla nahoru na Dlouhé Stráně svůj psací stroj…:o)
Ráno jsme měli sraz na vlakovém nádraží v Olomouci. Zdárně jsme se srazili – jen Olik nás s odporem minul, když viděl moje „kabele“ na kole a chtěl se přidat ke dvěma důchodcům, kteří postávali opodál taktéž s koly.
Nakonec se přece jenom přidal. Vím, že mít na kole „kabele“ je pro SSPK neobvyklé, ale je to důležitá součást výbavy mého kola a nebýt již zmiňovaného psacího stroje v nich – nasbírali bychom do nich spousty hub, které rostly úplně všude. Dokonce se volně povalovaly na silnicích!
Takže náš sponzor Peťan a náčelník koupili lístky na vlak. Paní za přepážkou po velmi komplikovaném požadavku se nerozbrečela, ale pouze zavřela okénko a odešla! Nakonec se vrátila, prodala lístky…a už jsme jeli. Ve Štěpánově přistoupil Mira-Tesco igelitka.
V Července jsme minuli historickou mašinku – zamávali na Kubíka a mé rodiče, kteří se na chvilku utrhli od chlebíčků, aby nám zamávali a pokračovali dál na Zábřeh, kde jsme přesedali. Podle toho, jak se hoši začali dopovat různými přípravky jsem poznala, že brzy budeme na místě. Nadopovala jsem se tedy také, ale moc mi to nepomohlo, jak jsem později poznala. A už jsme vyrazili, šlápli do pedálů – směrem vzhůru. Stoupání bylo pozvolné, ale poměrně dlouhé (zatím po silnici). Já jsem se prozatím stále držela v sedle, protože můj Honza se o mě opíral. Jako opora jsem nemohla zklamat! :o)
Zhruba po 8 km jsme se odpojili od silnice doprava do terénu. Nemohla jsem pochopit odbočení ze silnice, což je pochopitelné vzhledem k mému trekovému kolu. Ale opět jsem se podřídila všem „horákům“ a makala dál.
Musím podotknout, že výjezd byl pro mě poměrně náročný. Od výjezdu na Kosíř jsem téměř neseděla na kole!
Ještěže se o mě opíral Honza :o)! Po chvilce jsem nevydržela a stejně sesedla. :o( Nakonec odbočení na lesní cestu nebylo až tak zcestné, jak jsem si prve myslela. Otevřela se nám nádherná panoramata Jeseníků a my se kochali a kochali! Počasí bylo nádherné, čehož využili i paraglaidisti, které jsme potkali. Povykládali jsme si s nimi jako věci znalí odborníci o létání (akce Létající Čestmír) a dali jim za úkol nám zamávat z oblakou (pokud je termika vytáhne). A taky, že jo. Když jsme dorazili k nádrži, objeli ji a zakotvili u přilehlých kamenů, které se očividně nejvíc líbily náčelníkovi. Vrhl se k nim přes nebezpečně vypadající rygól a položil se (ostatně takových tam bylo víc)…..padáci létali a jeden přímo nad námi. Nádherná idylka!
Po občerstvení a fotodokumentaci následoval sjezd. Někteří jedinci – vlastně všichni, až na mě, naměřili rychlost přes 70 km/hod. Já, jako správný účastník silničního provozu jsem dodržovala předepsanou šedesátku, ale i mě to párkrát „ujelo“. Požitek z jízdy byl silnější než body ;o). Sjeli jsme dolů a projížděli malebné vesničky: Kouty, Loučná nad Desnou, Velké Losiny, Rapotín, Vikýřovice, Rapotín, Vikýřovice……tam jsme se jaksi zamotali jezdili sem a tam a hledali hospůdku Pod Trámkem. Mira- Sršeň byl značně pohoršen nedokonalostí organizace náčelníka a prý mu to mám v referátu pořádně nandat! Pod Trámkem jsme se pořádně najedli, napili a došlo i na losování kámen, nůžky, papír. Prohrál náčelník a musel zaplatit panáky. Prohru bral velice špatně, jenom málo chybělo k slzám. :o)
Ze „sponzora Peťana“ se stal obyčejný Peťan, protože jsme mu vrátili všechny sponzorské dary a oddlužili se.
Pak už následoval přesun železniční dopravou do Olomouce, jenom Mira-Tesco opět vystoupil ve Štěpánově.
Výlet byl opravdu náročný (pro mě)….ale jde o pocity! A ty mám moooc dobrý! Moc se mi to líbilo a přes zásadní nedostatky organizačního charakteru – neznalost přesné polohy hospody – náčelníkovi děkuji za uspořádání výjezdu a těším se na další akci.
V Olomouci dne 11. září 2006
Marta