Výprava za sněhem začala ve vláčku tím, že to Petanovi málem ujelo . Topič přiložil, mašinka houkla a 01:30 start směr východ. Těsně před hranicema jsme si promrskali některé důležité cizojazyčné fráze jako „ty kokot colník čo ty do mňa keď ja nič“ , „dvakrát Corgoň prosím“, „něhajtě kamaráta spať čašníku, nieje ožratý, iba unavený“, nebo „pozri čo pre Těba mám maličká, je tak hebúčky“ atd.
Přestože po celou cestu byla krásně vidět Polárka, což byla předzvěst dobrého počasí, byl jsem mírným pesimistou. Ovšem co nás čekalo ve Štrbě se jen tak nevidí. Bylo asi půl sedmé , už bylo rozedníno, ale sluníčko bylo ještě schovaný za horama, takže lehké šero. Nasedli jsme na zubačku, romantickej vláček, zubatá úzkokolejka lemovaná běžkařskou stopou, bylo nás v něm asi 8 a těšili se. Já neustále mírný pesimismus, Petan optimista. Když se vynořila zubačka z lesa, otevřel se krásný pohled na Nízké Tatry v dáli a my mířili strmě nahoru do těch Vysokých. Nahoře nás čekalo uvítání jako z pohádky. Mezi štíty Vysokých se dralo sluníčko, paprsky zalévaly zasněžené vrcholy a celý hřeben se pomaličku rozsvěcel a nádherně leskl, svítání v horách, síla. Mezitím, co já jsem na konečnej stanici kochal, Petan využil nepozornosti hajzélbáby a zdarma se vysral. Já to štěstí už něměl. Ostražitá baba mě skásla o 5 Sk a jako bonus mi do dlaně vtiskla asi 12cm Harmasanu. Lehká snídaně, startovací slivovička, do druhé nohy a hurá směr Solisko.
Sněhu všude habakuk, HS hlásila 130cm. Ovšem vzhledem k příznivému kurzu slovenského metru vůči našemu moravskému, to bylo mnohem víc. Hned nás zaujaly skokanské mostíky, na jejichž dojezdovém bubnu byl volný sníh a cedule veliká asi 100 svkcm s nápisem ZÁKAZ VSTUPU. Cheche. Vtrhli jsme tam s připravenou výmluvou, kdyby něco, že něvjeme čítať po slovensky. Cestou nahoru Petan napodobil Břetika a asi po 5-ti metrech vyskočil neohroženě za jízdy z lanovky a s tváří pokerového hráče nastoupil na další sedačku. Nahoře jsme se na hraně doskokového bubnu podívali do té šílené díry, pak na sebe a bylo rozhodnuto. Po osahání sněhu co sahal po prdel jsem dali s hurónským řevem první jízdu. Sami, nedotčená duchna. Adrenalin cákal a my si to užívali. Aby ne, sklon bubnu dosahoval nahoře až 95° !!
Zkusili jsme všechny lanovky, projeli všechny trasy a pak vyrazili mimo sjezdovky mezi kleče a smrčky a rejdili freeride jako blázni. Nad hlavou azuro, volného sněhu po prsa, sem tam skialpinista jinak nikde nikdo, co víc chtít. …no a při odjezdu, kolem půl šesté zase ten pohled ze zubačky, ovšem teď pro změnu rudá obloha, odraz té krásné červeně na vrcholcích Nízkých Tatier, západ slunce v horách, no comment. Tak hybaj do fotogalerie!
SNB zdar
Tom Toto Kutcheees
Jako obvykle jsem před výpravou nešel spát, navíc jsem dumal jak se dostat k vláčkovi co nejlíp. Nočním busem se mi nechtělo, bo by som musel čakať na nádri asi tak pol hodiny a tak som v rámci tréninga zvolil cestu pešo. Zvládl jsem to s prknem, báglem a botama z Rumunska až na nádr zhruba za 40min, uff. Vláček měl přijet 1:27, já dorazil 1.25 a čtu zprávu, že Kučis už sedí v kupé a drží fleka a že pré gde su. Všetko bolo na chlup vypočítané, v medzinarodnej pokladnici som prikupil zpiatočny liestok za 580 korůn českých a rýchlo som se ponáhľal do vláčika. Co se týká cizojazyčných frází, byli jsme připraveni opravdu dokonale, přidal bych snad ještě – „Pozri tuná leti lienka“ v Kučisově verzi – „Pozri tuná leti slniečko sedmibodkové“, „pánko barva Vášho snouboardu vyzerá akoby Vám ho ktosi podávil“ , „fekete lófás Ty somár akýsi“ atd.
Zubačka je užasný dopravní prostředek, znalecky jsme si sdělovali poznatky o tom, že ty zuby musejí byt ale kvalitní, že se po nich vyšplhá nahoru takovej krásnej dvouvagóňáček kolejáček. Východ slunce byl opravdu úžasný, vůbec nám nevadilo, že jsme měli ve Štrbě časovou rezevu, kochali jsme se a dobře se vysrali. Zde bych chtěl doplnit, že jsem se sice vysral zadara, ale musel použít veškerých svých posledních papírových věcí co jsem měl v báglu, od kapesníků, po ubrousky a jeden zelený ručník, který ležel u wécé. Ale vyšlo to!
Ani veliká plachta v místě s nápisem „17-18. Februára 2007 sa tuná konajů preteky – Velká cena Slovenska v alpskom lyžovaní“ nás nemohla rozhodit. Pretěkári sice zabrali polovicu jedné sjezdovky, ale vůbec nám to nevadilo. Jízda po skokanských můstcích byla neuvěřitelná, hned první můj nájezd znamenal salto a kotrmelec, ale do prašánku měkkého se to panečku padalo! Co se týká ježdění, nemám co bych dodal, snad jen, že jsem si zajezdil zdaleka nejlíp od doby co jsem se stal drsnym snouborďákem, jízda volným terénem byla naprosto úžasná!! Neuvěřitelný krásný počasí, sníh, krásný panoramata – NÁDHERA! Nic nám náladu nemohlo pokazit, ani Kučisovo ztracené nářadíčko a ani moje roztrhlý gatě. Jezdili jsme do strhání těla, kdy v závěru jsme už oba necítili záda a ani nohy. Museli jsme si to užít naplno.
Čas do odjezdu vlaku jsme strávili konzumací „zbojníckej zolňačky s chlebíkom“ za zvuků rómskéj cimbálovky v místní Kolibě a hrou v biliár v postkomunistické restauraci ve Štrbě. Bohužel pivo na čepu nebylo valné chuti, proto jsme zakoupili na zpáteční cestu každý po dvou kusech fľašového pilsnéra, jehož konzumaci jsme prokládali ve zcela prázdném vlaku již tradiční slivovicó. Cesta utekla neuvěřitelně, neustále jsme probírali zážitky a vymýšľali další priezkum. Ani není divu, že únava nás schvátila natolik, že jsme se oba probudili ve stanici Přerov. Naštěstí se nenaplnily naše obavy z toho, abysme se nevzbudili třeba až v Karlových Varech ;+)
Zdar SNB
Petan