Jelikož se množily dotazy, co bude když bude pršet, a ešivá nebude zima a jestli tam nebude blato a podobny zbytečny dotazy, byl jsem nucen poslat motivační mail, ve kterém jsem vyzradil, že je domluvena družba se třemi valaškami, což mělo být původně překvapení. Celkem to asi zabralo, ovšem hned večer hledím na zprávy kde hlásili že na vizovických vrších, čili částečně na naší trase, byl spatřen medvěd 120 – 150kg. No sám jsem byl zvědav, kolik nás na nádru ráno bude.
Sešlo se nás 7 – Petan v pumpkách, zarostlé Olik,chemik Radek,včeréši Mrca,umrčené Zbyňa, Mira v helmě bez helmy a já v helmě s helmó. Mrca se nahodil Pilsnerem a jelo se.
Na nádraží na Vsetíně čekala pouze jedna valaška – Marčéla. Další dvě valašky se nedostavily, prý objektivní příčiny. Na Mrcu byl žalostný pohled. Po varování že hned na začátku je stoupák drsoň se odebral na benzinku, kde koupil dvě dávky jakehosi šíleného jedu SPEED 8 či co, nastřelil do žíly, zatřepal se a jel. Takže jsme vyjížděli jen s jednou valaškou místo tří, ožralym Mrcou a s vidinou, že nás nahoře sežere medvěd. Pro začátek nic moc.
Asi za půl hodiny jsme se už vlnili po hřebeni, viditelnost tak půl na půl, mlha postupně mizela. V lese bylo kupodivu mokro až blátivo a tma. Než jsme dojeli na Pančavu, Olin si v lese vyválel v kaluži, já jednou v trávě a jednou v jehličí, jinak standartní průběh jako vždy když se jede trošku marastem, čili kurva, piča, které kokot, dobiju tě atd. Už jsem si zvykl.
Na Pančavě kde jsme opouštěli vizovické vrchy jsme chvíli vyhlíželi méďu, a když se nic nedělo,kvůli RZtě barum rallye jsme museli zaimprovizovat a místo relativně pohodlné cesty po hřebeni jsme se spustili napříč vrstevnicema dolů do údolí. Byl to šupec, technická cesta , mokro, všichni zvládli, někdo drsně, jinej s rozvahou, akorát Zbyňa se tak bál, že se dole musel jit vysrat. Bylo to pré těsně, mistama aji utikal. Neváhal jsem a obětoval se vše zdokumentovat. No puch děsivé,(viz.fota-zamlžené objektiv), obrovsky zeleny leskly masařky ho obletovaly, no hnus neskutečné. Ten vul tam čapěl, hlavu dvakrát větši než normálně jak tlačil, uhrovitó řiť vystrčenó do cesty a myslel si, že když má xycht v mlází že ho není vidět. Když mě zpozoroval jak se ho snažim vyfotit, dostali jsme oba záchvat smichu, což mělo za následek, že já jsem nemohl zaostřit a on povolit svěrač, čímž mu ještě víc zmodrala hlava. S radostí jsem to všem vylíčil, u toho jsme snědli každej tatranku, počkali na Zbyňďu a jelo se dál.
Na druhé straně údolí v Hošťálkové nás čekal stoupák na protější hřeben. Všechny jsem ubezpečil že je to šotolinka a byl klid. Jen do té doby než jsme vlítli do terénu. Po šotolině ani vidu , jenom louka, šutry, louka. Ale krása. Údolí jako na dlani, krásny valašsky chaloupky, nádhera. Tady se lámal chleba. Dřív nebo později všichni slezli a tlačili, kromě Radka. Ten to vydřel až nahoru a škodolibě si nás fotil. Nahoře nás čekala opět odměna v podobě krásných výhledů na vsetínské vrchy a Hostýn a kdesi v mlze Radhošť. Na chvíli jsme zastavili na paloučku v lese a jen tak pro zajímavost nakoukli do lesa. Hřiby rostly dva metry od cesty, palice jak taliře. Inu valašsko. Potom už nás čekala jenom bahenní vložka lesem, sjezd po louce kde se opět vyválel Olda, stoupání kolem stáda býků , další rozhledy a pak už jen dlouho očekávaná hospoda Prženské paseky. Krásná dřevěná chalupa, uvnitř krb ve kterém se točily kuřátka a špízy a kolena a špek a točil se pilsner a nalivala šlybovica a vubec to byla taková oáza klidu , chlastu a bezpečí. Nevěděli jsme co si dát, tak jsme si dali všechno. Obložili stůl dobrotama, kůžička na kolínku křupavoučká, kuřátko nakořeněné, špíček se rozplýval na jazyku, chlebíček čerstvý, zeleninová obloha k tomu a to všechno jsme zalévali vydatně pilsnerkem a Mrca tvrdil muziku ionťákem z Božkova. Nafutrovali jsme to všechno do sebe, což mělo za následek že Zbyňa se šel znovu vykakat a pak proběhla diskuse na téma valašky. Už od Olomouce jsme se těšili na rozdělení stylem „3x švédská trojka“, s tím že nejmladší utře, aby to vyšlo. Tím že dvě valašky nepřišly, zhroutil se celý plán. Kdosi, myslím že ženatý Olda, navrhl „valašskou osmu“ čili 7+1. Marcela po chvilce zvažování prohlásila, že 7 už je moc a tím bylo rozhodnuto. Sex nebude, jde se chlastat. Objednalo se další kolo pilsnerků, nálada byla skvělá. Co by to bylo ovšem za výlet SSPK, kdyby nedošlo na hromadné losování. Kámen, nůžky , papír a za hurónského řevu a přihlížení majitele hospůdky – šup, cely kolo slivovic platil Mira. Bylo na něm vidět jak mu srdce krvácí, se slzou v oku si objednal ještě kofolu, zaplatil 250 za kolo, sklidil posměšky, Mrca se slovy že to je sila zapil slivku rumem a posilněni jsme vyrazili na závěrečný sjezd do údolí. Už asi nikdo nebral na vědomí varování Marčély, bacha , je to prudky a vracáky ! Jelo se v balíku, všelijak jsme se míjeli a předjížděli, držím se zadního kola Petana, vracečka, hup na brzdy, pozdě. Probral jsem se asi dva metry pod úrovní cesty v potoku pod mostkem, na hlavě drn, v helmě díra, ležím tam chudák malá na zádech, jenom slyšim: Che che! Haha! Vole točto, kurva foťto ! Dělé než se probere! atd. atd.
Mira ,pomatené z práce , začal fotit vyoranou brázdu, měřit brzdny dráhy, zatimco já jsem umíral v rokli. Jedinej Radek pronesl něco ve smyslu „kluci neblázněte, Tom měl těžkej pád“ což vyvolalo další výbuchy smíchu. A další salvu cvakání spouští fotoaparátů. Hovno kamarádi, kurvy to só ! Snažím se vymotat z kola, mrknu na tach – max. speed 72 km/h. Myslím že mi helma Alienek muj milované už podruhé zachránila kůži. Počkal jsem až se ty vemena dochechtají a jedeme zbytek sjezdu. Asi 100m před nádražím zjišťuju že mám defekt a asi za 3 minuty přijíždí vlak. Vše vyšlo ťip ťop, nasedáme do vlaku a jupííí směr Haná. Krásnej výlet přátelé, prohloupil kdo nejel. A těšte se, už mám v hlavě další !
P.S.
Výrok dne jehož autorem je Radek:
„Mně to těžky prudky klesáni nevadilo, já jsem hodil prdel za řiditka a jel!“ (mimochodem nikdo to nepochopil, nicméně všichni znalecky pokyvovali )
Good bajk !
Tom Toto Kutcheees