Vážení přátelé a členové spolku zvaného SSPK,
přináším Vám svědectví o neskonalé odvaze, vytrvalosti a houževnatosti, jež jsem byl osobně svědkem a mohu ji tak částečně popsat i Vám.
Už při návratu z cesty kolem Praděda Kučis navrhoval další akci na sobotu 12.srpna. Neodradily ho ani výkřiky: “to só hode ve Štěpánově, posedíme, popijem“ a opravdu pro nás nachystal další skvělý výlet. Původní popis výpravy se nesl v duchu slov jako: „zapomeňte na šutry z Praděda“ nebo „sjízdné v pohodě“. Po čtvrtečním průzkumu pak byla provedena úprava některých obratů, takže například slovo – „zapomeňte“ se nám změnilo na „vzpomeňte si“, slovní spojení :“v pohodě“ na „v křeči“, tradiční a omšelé „po vrstevnici“ nám zůstalo a přibyly nové výrazy – „blití plic, prapodivná modrá a vylamovák“ – některá vysvětlím později.
A nyní již k samotné akci.
Z důvodu neschopnosti organismu některých účastníků reagovat na zvonění budíku ve 5:00 dříve jako v 6:00, byl sraz na místním nádraží posunut z 5:30 na 6:30. Toto rozhodnutí se ukázalo jako správné a tak jsme se všichni co přijeli také sešli a to v báječné náladě, kterou nám nezkazilo ani nečekané 15-ti minutové zpoždění hned prvního spoje. Radvoj nás obral o úspory pod záminkou zakoupení lístku, což také učinil a my jsme v počtu 7 kusů – jmenovitě já, Petan, Radvoj, Zbyňa, Pepa, Radek a vedoucí ToTo mohli vydat na cestu. Popis jízdy vlakem asi není smyslem mého příspěvku a tak jen v bodech:
1. Při jízdě po novém koridoru již vlak nedělá duc duc……….duc duc
2. Za kola lze zaplatit hromadnou přepravu nebo co a tím ušetřit
3. Ve vlacích nejsou škrábací stojany jako v cyklobuse, tudíž bez reklamace
4. Zákaz přecházení kolejí se nevztahuje na přejezd na kole
5. Bufetu na nástupišti se říká „krmítko“
6. U dobrého krmítka je pořád narváno
7. Tam kde není koridor dělají vlaky zase duc duc….duc duc
A jsme ve Vsetíně. Tady nás čekal poslední přestup do kači a taky Mira, Mrca a průvodkyně Marcela – místní skalní bajkystka. Kača nás vyplivla ve Velkých Karlovicách a my konečně sedli na kola a ve svižném tempu vyrazili k úpatí místního Mont Blancu. Pod Javorníkem byla první zastávka za účelem sešikování a přípravy na výjezd po modré.
Radim si chtěl vytvořit mírný náskok, ale byl šéfem odmítnut, protože ze začátku je ta modrá taková prapodivná a mohl by ji minout. V praxi to znamenalo, že hned po asi 50m se cestička zvedala mezi chatkami podstatě kolmo vzhůru. V supermarketech děcka na takových stěnách cvičí volné lezení. My jsme to ovšem zdolali na kolech. Pravda, kdo zvedl hlavu ze řidítek, převrátil se na záda a znovu a znovu a…. . Naplněn slastným pocitem zdolání nemožného jsem po výjezdu této stěny prohlásil další stoupání za mírné a téměř sdílel Radkovu neutuchající vitalitu projevující se opakovaným a provokativním vyjížděním dalšího stometrového stoupání a jeho sjížděním. Že jsem se spletl mi bylo jasné záhy. Cesta vzhůru byla nekonečná a při několika slabých chvilkách (ty jsem z principu nikdy nepřiznal) jsem záviděl hodařům. To by ale Tom nebyl šéf, aby mi nepomohl. Díky jeho radě jsem totiž zjistil, že v momentě kdy už nohy bolestí není cítit, lze přeřadit na těžší převod, nohy o tom neví a slepě drží rytmus, mozek nemá čas to předat protože kolabují plíce a vynechává pulz a já jel rychleji a tím i dříve dosáhl vrcholu. Pohrdavě jsem pak zhlížel na slabochy, kteří těsně pod vrchol dojeli autem a trapně nasedali na kola. „Zbabělci !!!“ neskrýval svoje opovržení ani Kučis.
Byla tu druhá zastávka – Kasárna. Po dřině přišla zasloužená odměna v podobě zastávky v hospůdce a doplnění tekutin. Svojsky k tomu přistoupil Mrca. Nestačilo mu, že cestou nahoru málem potupně vyvrhl plzeň z vlaku a poručil jsi 12° a rum. Během naší siesty Mirova přehřátá guma na zadním kole nezvládla změnu tlaku a pustila duši žilou a my měli za sebou první defekt. Naštěstí byl i poslední, jak se později ukázalo, teda co se duší týče, protože Mrcu permanentně zlobila vždy před kopcem přehazovačka, a tak nás nijak nerozhodil.
Po opravě kola a občerstvení jsme vyrazili dál. Radvoje opět zajímalo co bude následovat a tak jsme se všichni dozvěděli o mírném stoupání, navazujícím vylamováku a prvním opravdovém vrcholu Javorníku. Rozdíl mezi „prapodivné modré“ a „vylamovákem“ spočívá v tom, že v supermarketech na vylamovák už děti nesmějí. Nebyl jsem schopen rozeznat co je horší. Jestli bolest v kolenou od marného šlapání na místě nebo křeče v lýtkách při tlačení kola. Vylamovák kolmo zdolali jen provokatéři, kteří si nás stejně berou sebou jen pro pobavení. Ale vrchol stál za to. Ty panoramata. Hned se vytvořilo skupinové foto a několik fotek okolí. Dalším cílem byl Stratenec. Cesta tam vedla po hřebeni střídavě dolů a nahoru kamením, trávou, blátem i uježděných steskách. Naštěstí v né moc dlouhých úsecích a tak jsem si již na hodaře nevzpomněl a kochal se okolím. Na Stratencu stojí za zmínku snad jen Kučisuv pokus nechat se vyfotit na betonovém kříži vysokém cca 2,5 – 3m a následná záchranná akce Zbyňu při ToTových hysterických výkřicích: “já spadnu, já se pose…, ty p…. k…. nech mě být, já spadnu k… p… k… p… ……………………“.Všechno se mi sem nevejde. Ještě že Slováci neumí česky a nerozuměli mu.
Ze Stratenca se jelo na Malý Javorník podobným profilem jako na Stratenec. Cestou Kučis ukázal všem kde spadl ve čtvrtek a to i s názornou ukázkou. Bohužel to viděli jen ti co jeli ve předu a tak to mám z doslechu. Před Malým Javorníkem následoval „vylamovák“ II, ovšem zde jsem se zakousl a i když s přestávkami, ale stěnu jsem vyjel a kolo jsem netlačil. Proběhla další fota a tatranková svačinka no a pak se frčelo na oběd na chatu Kohútku. Opět jen z doslechu vím, že Zbyňa zatajil nějakou kládu Petanovi a ten ji zdolal stylově flopem a na vlastní kůži jsem pocítil jaké to je zastavit na místě s kolem po vidlice v bahně a vodě. Více k tomu nemám co dodat, jelikož jsme, mimo špice, byli roztroušeni po jednotlivcích. Teda aspoň já jel sám.
Zlatým hřebem dne byl oběd na Kohútce – všichni nebo alespoň většina si dala kyselicu s chlebem a pivo. Jelikož obsluhující personál evidentně nestíhal, pojistili si to Mrca s Kučisem tuplákem. Vše pečlivě zdokumentováno. Již nevím kdo, ale někdo četl jídelní lístek až do konce a tak narazil i na krajovou specialitu Valašskou pizzu. Folklóru chtiví bajkysté, až na dvě výjimky, hned souhlasili s rozšířením obzorů a tak se objednalo 10 panáků slivovice na oválném tácku. Proč byl oválný a né kulatý to netuším. Na půvabu tato akce nabrala v momentu, kdy se uvažovalo co ze zbylými dvěmi panáky. Zbyňa přišel s návrhem hromadného losu kámen, nůžky, papír v rytmu raz, dva, tři, teď a s pravidly, které jsem doposud nepochopil. Nicméně hra všechny zúčastněné velmi zaujala a hlavně pobavila.
Znovu svěží a veselí jsme se vydali na sjezd dolů do údolí. Obsluha semaforu nestačila ani nic a už jsme se hnali dolů na červenou hlava nehlava. Bylo to sice proti našemu přesvědčení po asfaltce, ale stálo to za to. Krásné serpentiny a místy tělo na tělo (Radek se klepal ještě dole).Top speed dosáhl Pepa – prý 84, ale jeho výsledek byl anulován odborným komisařem (ToTo) protože měl na tachometru nastavený obvod kola 12m. Takže vyhrál zase šéf a my z toho měli radost. Údolím podél řeky jsme se pak hnali jako blázni a nikdo nevěděl proč. Svitlo mi až jsem si dal dohromady Marcelinu aktivní účast v losování o zbytky pizzy, následné zklamání z prohry výhrou ( to jsem nepochopil jak už jsem řekl) a vidinu blízkého cíle a depa. Jela jednoznačně nejtěžší převod a mi za ní šlapali jak hňupi. Spurt nezpomalil ani mírný deštík, který nás doprovázel. Depo bylo kousek od nádraží, což byla výhoda. Nevýhodou se ukázala sobota. Dívčina ve stylovém oblečku se sice smála, ale to bylo tak asi vše pozitivní. Řekla nám, že mají od všeho jen asi dva nebo tři kusy případně porce a že naproti dělají dobrou pizzu, kterou by nám přinesly, ale šéfová by nás vyhodila, kdybychom ji tady jedli. Takže nakonec opět vyhrál Zbyňa, který stále prosazoval losování o další Valašskou pizzu. Tentokrát se ovšem již dalo vyhrát výhrou – prý žravá verze nebo co. Zbyňa se dokonce přiznal k časté slabosti k této hře a to i ve variantě jeden na jednoho. Jak už to bývá, čím kdo zachází…… . Hádejte, kdo to platil? Že by autor? 🙂
Po krásné tečce ještě krásnějšího výletu jsme se rozloučili s Marcelou a taky s Mirou a Mrcou. Ti jeli zase autem domů. My nasedli do našeho spoje s konečnou v Olomouci a přesedáním tentokráte jen v Přerově, ale zato na chlup, protože vlak měl zase nečekané zpoždění. Při výměně již třetího průvodčího na trase Vsetín – Přerov jsme rozebrali obrovskou přezaměstnanost drah v Číně a pak už jen řešili problém jak vyvětrat kyselicu, která se přetransformovala u Toma v něco, co se nedá popsat slovy. Nepomohla ani Zbyňkova poučka o nenažraných hanácich co si toho naberó hned plny hrstě a pak to nemužó unyst, místo aby si počkali na další čersvó várko.
No a to je tak všechno. Závěrem ještě musím jako tradičně poděkovat Tomovi za výbornou akci, zúčastněným za vzorné plnění úkolů a překonávání nástrah a Zbyňkovy za nový smysl hry kámen, nůžky, papír pro naši generaci.
A všem přeji více takových povedených výletů.
Olda