Sic tato akce nebyla v oficiálním kalendářu, ale aji tak jsme se rozhodli podělit se s váma o krásný zážitky a pohodovou trasu.
Minipelotonek čítal 5 kusů – Marťule + Honza Smetánci, Zuzka z Bohuněk, Olik s novym Scottem Fugasem na jeho šišaté kebuli a já.
S Olikem jsme vyrazili směr Dolany kostel, kde se připojili Smetánci a v Bělkovicách pak čekala Zuzka. Trasu měli v hlavách M+H, v Bělkovicách u rybnička jsme se dali vlevo navrch kolem krásné hájenky a jeli směr Domašov. V jednom z úvodních stoupání jsem dostal první záchvat smíchu, když Honza neustále apeloval na Marťulu ať si pohne do kopca s povzbudivým „ŠLAPEJ!“ Chudák Marťule ale točila pedálama co to dalo a na její odpověď „ŠAK ŠLAPU“ Honza pohotově reagoval hláškou „ŠLAPEJ VÍÍÍÍÍÍC!“ Málem jsme s Olikem spadli s kola jak jsme se řezali :o). Vůbec Honza ten den perlil, vymyslel asi 3km okliku – zatímco holky jeli asfaltkó směr Domašov, my chlapi jsme to vzali po vrstevnicích kolem vysokých krásných termitišť. Úžasná lesni cesta ale najednou skončila, tak jsme museli kličkovat normoš mezi hřibkama, houbařema a stromama a vyjeli sme kdesi na polu. Nezbývalo nic jinýho než to střihnout šikmo rovně přímo dule přes to rozbahněný pole, kdy kolo z kopca nejelo ale stálo! Do Domašova jsme přijeli jak čuňata, kola samy bahno a kopřiva, sklidili jsme tak posměch od holek, že kudyma nás to Honza táhl a že už čekajó pul hodiny! V Těšíkově jsme odbočili směr Dálov. Jelo se kolem krásných luk, všude samý hovězí, parádní to tam je! Další Honzova perla – furt se mu nezdálo něco na stylu jízdy své polovičky – že nevhodně šlape, že nevhodně řídí automobil… inu Honza měl asi zrovna diplomatickou imunitu, protože jináč by jistě řekl, že šlape na hovno, nebo, že šoféruje jak ponocná. Řechtali jsme se fest! :o))
V Dálově Zuzka navrhla odbočit na kopec k jezírku, v tom se ozvalo z druhých ženských úst – „Zuzi, to ale nemyslíš vážně, na takovym kopcu aby bylo jezírko??!!“ A bylo tam, krásný černý a kolem chatky. Následoval drsnej mokrej asfaltovej sjezd směr Horní Žleb – max speed Marťule 56,5 km/h!!! Nad H.Ž. jsme odbočili do lesa – krásná cesta po vrstevnicích smíšeným lesem to byla. Zastavili jsme se kvůli konzumaci zbylých Olikových hrošiků a zrovna šel kolem krásnej mlok! Zvířátko je to nádherný, už se takhle v přírodě moc nevidí. Chudáček mlok ale taky asi moc neviděl, měl totiž jen jedno oko. Těžko říct jestli o něho přišel když vypadl Marťule z ruky nebo už se tak narodil. Byl to krásnej mazlavej mloček jednooček. Chudák Olik, z plnyho pytla hrošiků gumáků který mu Marťule pohotově zabavila měl asi jen dva! Je ale hodné, rozdělil se spravedlivě :o))
Následoval drsnej zatáčkovej lesní supersjezd do Dolniho Žlebu kde jsme u Muflona konzumovali svařáky, pilsnery a obědy. Z D.Ž. jsme valili s plnýma břichama směr Štbk podivat se do depa historickyho Ecce Homa. Ze Štbk jsme jeli směr Štarnov po nové pěkné cyklostezce a odbočili do leva na les zvaný Áleš. Parádní to tam bylo, Zuzka nezmar jela do těch kopců furt vepředu, Honza to samý! Nechápali jsme jejich výdrž. Marťule už v té době jezdila s posranou bundou – říkal jsem si, že v těch končinách musijou být ale rychlí ptáci, když dokážou posrat někomu záda za jízdy na bajku! Z lesa Áleša jsme vypadli zase u hájenky bělkovské a zakončili výlet na zahrádce U Dočkalů na pilsnery. Na tacháku jsem měl v té době asi 67 kiláků. Musim poděkovat M+H za krásně zvolenou trasu, určitě bychom ji chtěli zopakovat – na podzim to tam musí být nádherný. Počasí vyšlo, trasa parádní, výborně jsme se bavili – spokojenost. V OL Neředíně jsem tak měl na budiku neuvěřitelných 77km.
Šlapej vííííc!
Petan
Velká výprava za mloky, aneb chudák Marta a krutá realita :-)))))
Přátelé, ti, co v sobotu prošvihli výpravu za mloky udělali prostě chybu.
Honza totiž vybral skvělou trať a navíc Smetanovic opět „rozkvetl kaktus“ (myslím, že jsem již přišel na kloub této šifře – Honzo, ty kanče). Já s Petanem jsme si dali sraz ráno 8:30 na mostku přes Moravu. Petan dorazil 8:30:03 a velmi se omlouvat za zpoždění, já pak ještě zajel do obchodu, kde jsem strávil cca 10 min a nikomu jsem se neomluvil. Do Dolan jsme kvůli Peťovimu zpoždění samozřejmě dojeli pozdě a tak se zase omlouval.
Marta byla jak sluníčko – asi ten kaktus – a Honza taky jen zářil – asi ta placírka. Vyrazili jsme směr Bělkovice. Tam se k nám přidal poslední člen výpravy a to do 15:00 dobrá kamarádka Marty, po 15:00 už jen známá. Sorry, pořád se musím smát, když si vybavuji některé dialogy.
Akce začala – jeli jsme do Domašova u Šternberka – holky po cestě, my kluci lesem, loukou a polem. Pohoda, mírně do kopce, pod vrcholem jsem zjistil že jedu vepředu největší a vzadu taky největší kolco – krásnej převod, prodám půlku řetězu, mám ještě dost.
Z Domašova jsme valili už všichni společně. No společně, jak jsem záhy pochopil, Zuzka prostě nesnesla, když jel někdo před ní. Vedle ní to ještě šlo, jen vrčela a nuceně se usmívala, ale před ní……smrt. Takže stále byla tak 2 až 50 metrů před náma, já s Petanem v poho ve středu a vzadu Honza s Martou, která evidentně naschvál málo šlapala, což ji taky Honza řekl, ale ona tuto kritiku nepřijala a začala si stěžovat na časté výtky k jejímu stylu jízdy na kole nebo v autě. Ještě že je Honza diplomat a vše komentoval jen jako nevhodné chování. Myslím, že někde u Těšíkova byla málá přestávka – Marta se skočila vyčůrat, ale zamlžily se jí brýle (byla velká zima a vše se rychle vypařovalo) a tak jsme čekali než vyleze z toho mraku. Ostatní, teda až na mě, zatím pocucávali něco výtečného z Honzovi placírky. Po 10 minutách se objevila Martička a jelo se dál na Horní Loděnici. Z Loděnice jsme pokračovali na Dálov. Tam na nás počkala Zuzka a všechny nás přesvědčila, že i na kopci může být jezírko. Odtud by se výprava mohla jmenovat:“Po stopách Petanova mládí“. Protože od tohoto místa až do Šternberka s železnou pravidelností ozývaly Peťovy výkřiky:“Tady to znám, tady jsem jako malej jezdil, chodil, chlastal, sou… apod). Z Dálova jsme jeli do Žlebu. Nejprve krásný sjezd serpentinami po asfaltu a pak vrstevnička lesem (opravdu podél, nikoli stará známá Kučisova napříč). Na počátku lesa jsem neopatrně vytáhl gumové hrochy a Peťa si toho všiml, což znamenalo nabídnout všem a rozloučit se s nimi. Ještě jsem je pak jednou viděl, ale to bylo jen letmo. V tomto úseku nás však čekalo jiné překvápko. Honza tady den dopředu domluvil mloka. Maskoval to zastávkou u nějakých kamenných schodů, které nikam nevedly ale byly prý zajímavý. Zastavili jsme a Marťule tu „náhodou“ odhalila ono tajemné zvíře. Ani černé ani žluté, ani dvojoké ani bezoké, jak řekla Marťule chuťově někde na úrovni těch gumovejch hrochů co jsem je už pan nikdy neviděl. Spáchali jsme několik foto a zprvu pozvolněji, později prudčeji vyklesávali k hospůdce.
Během sjezdu Marťuli nepozorovaně a hlavně nevhodně poznamenal nějakej pták nebo co. Osobně bych dle skvrny tipoval pštrosa, ale ti prý nelítají, tak to byl asi pštros stromový nebo vrabec megaloman.
V hospůdce to byla jedna báseň, vydalo by to na další referát, tak jen v kostce, všichni jídlo a drink, jen Zuzka asi tři nebo čtyři svařáky – prý kvůli cukru.
Z hospůdky jsme opět plni energie vyrazili do Šternberka omrknout veterány. Cestou si již i ostatní všimli něčeho podezřelého na zádech jednoho z členů výpravy, ale ujistili jsme ho, že nám nevadí, že je posranej a nemusí se proto držet mimo peloton. Ze Šternberka jsme pokračovali chvíli cyklostezkou a pak opět lesem zpět do Bělkovic. Zuzka zase urputně držela čelo, já jsem vyhrál vrchařskou prémii v kategorii do 100kg – Honza mě ale ujistil, že mám na víc a že jde o kategorii nad 100kg, což mi velmi pomohlo a nikdy mu tuto psychickou pomoc nezapomenu. V Bělkovicích pak už jen malá zastávka v hospůdce – v podstatě standard, tak opět jen v bodech:
1. To nejsou čarodějnice, to jsou krasavice
2. Mezi námi je velký věkový rozdíl
3. Sorry, ale mohla bych být tvojí dcerou
4. Ty bydlíš v těch sedmipatrovejch věžácích na Lazcích.
5. Zmáčkla jsem jedničku, ale pak jsem si to rozmyslela a chtěla jed do 18, proto jsem z výtahu nevylezla. Z jedničky mě vyzvedla Zuzka.
6. dáme si jedno pivo a jednoho šnyta.
7. Šnyty neděláme, tady máte 3 piva.
8. Ty hodiny ukazují pořád šest.
Nezasvěceným to zřejmě nic neřekne, já se směji ještě teď.
Zuzka pak už vyrazila domů, protože od 14:00 pořádala oslavu na počest volného domu a doufala, že ve tři to už všichni vzdali a odešli.
My s Peťou jsme doprovodili Smetanovic, poděkovali za krásný výlet, Peťa se ještě jednou omluvil za zpoždění a byl rád, že se mu vybalilo celé dětství. Společně jsme se vrátili do Olomouce, Péťa ještě odpojil všechny sousedy, co se během 14 dnů připojili na moji nezabezpečenou wifinu, dal jsem mu za to ISO drink a 4ks časopisů o kolech a to je tak vše.
Závěrem ještě jednou všem děkuji za krásně prožitý den, omlouvám se Marťuli, že jsem vše naprášil, chválím Honzu za pěknou trasu, děkuji Zuzce za upřímnost k ostatním členům výpravy a Peťovi za to, že se nezapomněl omluvit za zpoždění, je to charakter.
Olda