Tom Toto Kutcheees
Tak si myslím, že jsme se s bajkerskou sezónou rozloučili skvěle, důkladně a hlavně s humorem nám vlastním. Pokrývky byly nápadité, všichni dobře naladění, defekt žádný, pouze někteří zapomněli celé čáski bicyklu (viz. sekce Honzy), svině sežrána, všecko vypité, spousta zážitků.
Vypíchl bych jen některé povedené jednotlivosti, které si pamatuju. Určitě rádi doplníte svoje postřehy.
Cesta z Břeclavi, poté co jsme posnídali litr slivovice, proběhla hladce. Lednicko-valtický areál, zámecký park se zákazem kol a náš neohrožený 15-ti hlavý peloton, minaret, lednické rybníky, baťův kanál, všudypřítomné vinice, pálavské vrchy jako na dlani…to vše za nádherného podzimního počasí, sluníčko a spousta barev. Byl to ovšem pouze klid před bouří.
Po příjezdu ubytování a nálet na prase, pivo, burčák, víno, studené mísy, všeho co hrdlo ráčí. Po zahnání hladu návštěva sklípku starosty vesnice a oslava jeho opětovného vítězství ve volbách. Z tohoto okamžiku mi utkvěla jedna perlička: Vedli jsme straaaašně duležity hovory ohledně vína, všichni jsme byli najednou znalci a starosta zasvěceně mluvil a vysvětloval. V tom natáhl z jednoho sudu do koštýře, nalil nám a říká…taaak, tohle je Neuburg,..kdo si dá…v tom se za jeho zády ozvalo jakysi hovado, myslim že Mešák nebo kdosi asi znalý vína…tož dé sem ten Nymburk !… a starosta měl jasno.
Následně když jsme navštívili moderní sklep, nebo spíš halu s nerezovými kotli na víno, kde se pro změnu ujal slova senátor Vašíček a jal se vysvětlovat technologii výroby, udržel naši pozornost asi dvě minuty a když viděl jak se to tam povaluje po kotlích a nikdo si ho nevšímá, mávl rukou a jel do hospody. To už jsme byli všichni jak zákon káže.
Tak kupříkladu můj švagr Petr se tak oddal burčáku, že v noci netrefil do svého pokoje a spal na parkovišti ve svém voze. Inu za 300kč za noc, proč ne.
Ráno, asi tak v 8 h, jakmile jsem otevřel oči , první co slyším…“ešivá si karakter, dáš si červeny !“..to už jsem věděl že je zle, Mešák dokrmuje a bude se snídat hrozno kvašené. Taky že jo. Start slivovicou, bíly, pak už jenom burčák, kafe a tři litry burčáku na cestu. Než jsme ovšem dojeli do Šakvic, což je asi 3 km, všechen burčák fuč. To už se pilo a zpívalo za jízdy a byli jsme atrakcí pro každého, koho jsme potkali. Každý kdo nás potkal měl hubu od ucha k uchu. Snad kromě hospodského v Bulharech, kam jsme vtrhli, udělali bordel, vypili 20 piv a 4 rumy. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. První sebou řízl v lese na rovné asfaltové cestě Mešák. Levá, pravá, znovu levá, vangl, pak jako na koloběžce jednou nohou na zemi, napříč přes cestu a skok do houští. Samozřejmě bujarý smích. Asi po pěti minutách slyším řinčet železo, otočím se a na zemi Mira Svozil. Padal jak maly děcko, stejně jako Zuzka moje, roztaženy ruky, přimo na hubu s tim rozdílem, že ZuKu vždycky brečí , ale Mira se tlemil jak idiot a jediné o co se zajímal, jestli padal dost elegantně. No nějak jsme to dojeli do Břeclavi kde jsme vykoupili stánek s pivem do mrtě. Náhodou k nám přisedli dva muzikanti-houslista a dudák. A to byl začátek nové smršti. Housle hrály, dudy mečely, chlapci měli pětilitrovej demijón bilyho, my jsme řvali jak krávy a pruvodči se věšela. Pak už standartni pruběh, čili řev, chlast. Při přesedu v Přerově Mira očistil xychtem polovinu vagónu zvenku, Gábi zakoupila pleskačku rumu na chuť ….v Olomouci nějaky závěrečny piva…no a pak rozchod.
Spousta věcí mi splývá, proto napište svoje postřehy a historky co vám utkvěly, ať se pobavíme všichni.
Na konec připojuju Honzův mail co mi poslal poté co přijel v sobotu do Čáslavi a na „Číně“ si dal 13 piv:
Good bajk
Honza Rut – Čáslav
Ohlédnutí za víkendem:
464 km autem
109 km kolmo
několik litříků lahodných pochutin
dostatek smíchu při pádech
nedělní ospalost a nechutenství k jídlu
největší perlička na konec-zapomenuté přední kolo v Lanžhotě
prostě super
Nazdar H.
P.S. těším se na další akci
Petan
Celou nedělu mě bolely břišní svaly od záchvatu smichu nad chudákem ožralym Mirou jak leštil ten vagón a zážitkama uplynulyma.
BYLO TO NESKUTEČNY!
Vybavujou se mi:
– Vašičkuv zápich při příjezdu z hospody s babetou do šutráků vedle pódia.
– hra Kučisova švagra Petra, jak se mi snaží trefit nožem mezi roztažené prsty mojí pravé ruky natažené na stole a hned prvni pokus se mu nepovedl a zapichl se mi do ukazováka.
– pořváváni Chosého při zpátečni cestě na všudypřítomné rybáře kolem nádrže jeho novou verzi rybářskyho pozdravu PETRUV ANÁÁÁÁÁÁÁL!
– nezapomenutelnej pohled na Kučisa, kterej se snažil na nádru v OL vyjet na bajku jezdici schody, jak pak na nich leži hlavou dule pod svym bajkem!
– …ta svatá barboráááááá, pana poctivááááááá…..
Už dnes se těšim na závěr sezony přišti!
Chose
Postřehy z temného pohledu Chosé!!!!
Myslím že totok byla jedna z velice úspěšných akcí. Cesta do sklepa podle nepsaného pravidla opět probíhala za nasávání různých tekutin a to v pravidelných intervalech, které jsem takticky zkracoval. Po příjezdu do cílové stanice jsem chtěl pořídit skupinový snímek, ale můj pokus zhatil malý plůtek přes který jsem vykonal ukázkový parakotoul za který by se nemusel stydět ani člen paragánů z prostějova. Přede mnou to velice pěkně přes patníček položil Mrca. Cesta do sklépka byla v pohodě, i když za různých pokřiků, že je třeba zabit vedoucího za ty jeho nepatrné terénní vlnky!!!! Jinak ve Strachotíně pohoda, jelikož jsem šel brzo spát a pouze díky mé tankové přilbě jsem přežil podlý utok pana Krbyho na mé levé oko!! Takže postřehy dodáte vy ostatní co jste hrnuli až do rána!! Ráno jsem zjistil, že vstávám sám i když jinak vstáváme já a on, tož jsem ihned na žal zdegustoval zbytky burčáku a krapítek červeného. Jinak o zpátečních pádech se jistě rozpovídáte takže je nemusím připomínat, ale za zmínku stojí Miruv střemhlav pád na čuňu při kterém v zápětí končí v příkopě i Kučis tušim ze Zbyňďou.
Poslední mrdu měl mira ve Štěpánově v podchodu. Vjeli jsme do podchodu a v první zatáčce jsem se odrazil od zdi a za mnou Mira rovnou do zdi čelem a tlama jak prase.
Později byl ze sokolky eskortován jedním známým, v jedné ruce kolo, ve druhé pod krkem Mira.
A to je tak všecko co bych doplnil, vic už nevim.
Martule
Humorné postřehy.
1. Totálně ožralý Mira Hypernova, zrak otupělý, pohled zastřelý – skrz plácačku rumu vyžadující si loka na ČERVENÁ LÍČKA!!! :o)))
2. Při konzumaci sendviče jsem opustila kupé pro ne zrovna vábnou vůni tuňáku v něm.
Odešla jsem na konec uličky, kousek od WC, ve kterém zrovna konali potřebu Chose s Kučisem. V tom kolem procházel nevrlý průvodčí – z WC se ozvalo: ANÁÁÁÁL!!!
Pruvodči se zasekl, otočil na podpadku a vletěl na neslušně povykující pasažéry. Já se málem udusila smíchy a sendvičem :o)))
3. Spanilá jízda Kučisa na eskalátoru! Taková poloha se velice těžko popisuje! Hlava dole, nohy nahoře, záda na boční stěně, kolo na Kučisovi – přední kolo na hlavě, zadní kdesi v luftu! My málem počůraní smíchy pod schody při pohledu na něj! :o)))
Co jsem si z výjezdu odvezla?!?
1. Cyklistiské tetování pravého lýtka 3x
2. Zapíchnutý držák blatníku do pravého kolena 1x
3. Poškrabané levé lýtko od trnovníku hodně x
4. Popálená levá hýžď při čůrání od kopřivy 1x (ale moc)
5. Nevuvěřitelné zážitky
Gábina
Účastníci zájezdu:
a) kolaři – Marta, Honza, tom, Mira (Hypernova), Mira (nějaký hmyz), Mrca, Marky, Honza, Myšák, Mário, Radek, Pepa, Zbyňa, Olaf a já
b) pěšáci – Renča + Zuzka, Markéta
c) ostatní (srabi) – Radim + Lenka, Michal, Mirka + Petr + svišťové, Petr (čtvrtý člověk, kterého znám, jež umí zvednout jen jedno obočí J) + Maruška + Štěpánek
Jen doufám, že jsem na nikoho nezapomněla. Omlouvám se, že neznám všechny Vaše přezdívky, resp. mám v tom trochu zmatek.
Kalorický příjem: cca 9 500 kJ na osobu a den
Průměrný přírůstek na váze: 400 g na osobu a den (včetně dětí)
Ráno začalo, jako když se vypravujeme všichni společně. Nebylo mléko do kafe. Přitom dohoda zněla jasně – ať je doma vždy cibule a česnek (obojí bylo v lednici). V napjaté atmosféře jsme se lehce dostali do skluzu, ale na nádraží jsem nebyli poslední. Po nás ještě dorazili Marta s Honzou. Tlupu rozhodně nebylo možno přehlédnout, hlavně díky smluvenému poznávacímu znamení – žertovná pokrývka hlavy.
Někdo prohodil, že do Přerova budeme stát a měl pravdu (byl to zřejmě některý ze zaměstnanců drah).
Na posilněnou jsme si dali po loku ryža z vlastní tvorby Chosého, jež si své „dítě“ neustále vychvaloval.
(Já osobně jsem rozdíl mezi jeho ryžem a mou švestkovití nepoznala, ale nahlas jsem to neprezentovala).
Intervaly mezi jednotlivými loky se evidentně zkracovaly ( po třetím kole na zhruba 4 minuty).
Na nádraží v Břeclavi se připojil Honza, který měl toho dne za sebou už dalekou cestu.
Následoval první pád – Mrcův – při vyjíždění na chodník ??? Druhý pád asi minutu poté – Chosé přehlídnul asi půlmetrové zábradlí (???)
Stezka nás zavedla do zámeckého parku, kde následovalo první zklamání v podobě zavřené boudy budky s občerstvením. (zásoby slivky došly téměř po vystoupení z vlaku).
V paměti mi utkvěla zejména první větší zastávka v hospodě v nějaké dědince 7,5 km před Mikulovem. Při odjezdu mě překvapilo Tomovo oslovení : „Dělejte, vy Šulini“ . Přiznávám, že takhle mě ještě nikdo neoslovil, ale již několik let jsem v avizované oblasti doma hodně diskriminována, tak jsem to nakonec brala jako lichotku. Následovala další poznámka (od člověka, který zřejmě téma poslední akce – žertovná pokrývka hlavy – vymyslel) – je to banda idiotů a tlupa kreténů, připadalo mi to jako střelba do vlastních řad . Cesta se začala nenápadně zvedat, ale říkala jsem si , že Jižní Morava není až tak kopcovitého rázu, abych se musela zabývat nějakým extra převýšením. V dálce se sice tyčil vrchol Svatého Kopečku, ale ten mě nechával klidnou. Jedeme do sklípkové oblasti (tudíž logicky dolů). Nějaké poznámky o Tomově nevyzpytatelnosti se ke mně sice donesly, ale já jim nevěřila. Jsem naivní. Sprostě nadávat jsem začala až rozcestník ukazoval 1 km po modré kamsi nahoru. Byla jsem ráda, že nejsem sama béčko (nejen já jsem slezla z kola) a s výroky typu: „Chyťte toho hajzla a zabite ho někdo“ jsem se plně ztotožňovala J. Ovšem výhled stál za to, pod námi se rozprostřel Mikulov v celé své kráse. Kamenitou cestu dolů resp. schody, menší polovina šílenců částečně sjela (pády pokud se dobře pamatuju – Kučis, Mira, Olaf). Další výstup na zříceninu Kozí hrádek na skále – bohužel zavřeno. Tomáš měl telefon se svým švagrem, který provokoval cosi o hotové pečeni. Chosé k tomu měl vtipnou připomínku o návštěvě všech památek Jižní Moravy. Vzhledem k tomu, že mě síly pomalu opouštěly, ztotožnila bych se ráda i s Chosého další poznámkou – proč nejet kousek a zkušeně zapařit, když se můžeme odrovnat a jít spát J.
Ve Strachotíně nás přivítal fešný pan hostitel, čuník chutnal skvělě, obsluha (alespoň ze začátku) nevázla, zábava taky ne – myslím, že fajn atmosféra. Zbyňa sice pro oživení navrhoval hru „kamenné tváře“, která mi však po vysvětlení pravidel nepřipadala vůbec vtipná J a nedivím se, že se ještě nikdy nehrála .
Čekalo se na starostu, který nám měl prokázat tu čest a zavést do svého osobního sklípku. Mně osobně 15 minutová degustace stačila a připadalo mi divné, co tam dalších zhruba 15 lidí dělá hodinu a půl. Nečekala bych, že se tam někdo dokáže zkušeně spráskat. Když docházel Tomáš s Peťanem vzájemně se podpírajíc, samozřejmě jsem jim jejich divadlo nežrala, než mi došlo, že mám tu čest s profíky. Tento zájezd měl pro mě zřejmě být zájezdem plným překvapení.
Zhruba o půl deváté přijel Michal, který vyjel po šesté hodině z Brna a údajně po skvělém popisu cesty skončil 20 km od Vídně . Čekala jsem, že si konečně ťukneme na tykání, ale nějak nebyl čas. (Co děláš ve středu v šest ? J). Další překvapení následovalo, že ženatý Olda šel spát zhruba půl hoďky po malé Zuku (to je, miláčku ten generační rozdíl J)
Postupně každý odpadával, ale dovolte mi ještě zmínku o perličce večera, a sice příjezdu pana domácího (zřejmě ze schůze myslivců). Abych pravdu řekla, nevím úplně jak se to seběhlo a z jakého důvodu jel pan domácí na babetě (či jí podobném stroji) – jen si pamatuju, jak se spolu s babetou válel na předzápraží našeho posezení a zmítal se v divokém boji. Peťan vše vyfotil (ráno mě při prohlížení fotek dostal hláškou: „Á, vidím, že to někdo pohotově vyfotografoval“ ???).
Nemohla jsem usnout a přemýšlela, jestli je už lepší vstát nebo se pokusit usnout. Z myšlenek mě vytrhla věta Chosého z vedlejšího pokoje, cit:“Kurva, pičo nechrápé só čtyři hodiny vole…“ Tak vida čtyři hodiny a usnula jsem. Ráno sice jemně mžilo, ale to nás od dobré nálady neodradilo – pan domácí párkrát otočil džbánek s burčákem i s bílým (už večer mu muselo dojít, že na naší výpravě rozhodně nevydělá) a bylo čas vyrazit.
Cesta byla příjemná rovinka. Zde bych ráda upozornila na Josefův originální pozdrav všudypřítomným rybářům:
Petrův anál !J
Posilnili jsem se v bulharské hospůdce a vyrazili na posledních 17 km. Budka u Janova hrádku (nebo tak nějak) tentokrát premávala, tak jsme si znovu zavdali a jeli načas posledních 10 km do Břeclavi.
Nepochopitelně někteří ze členů výpravy začali mít problémy s koordinací pohybu a začali padat jako hrušky – upozorňuji, že na naprosto rovném terénu. Ať nekecám, ale myslím, že to byli v krátkém sledu Mira, Chosé (jeho minutové bezhybné ležení mě utvrdilo v tom, že je čas přestat chlastat), Zbyňa, Tom, Mrca – už fakt nevím… Do Břeclavi jsme dojeli 11 minut před odjezdem vlaku , rozloučili se s Honzou, odevzdali kola do vlaku a mazali ze třetího nástupiště na první vykoupit stánek s občerstvením. V podstatě jsme brali všechno. Líbil se mi něčí výrok, ať Mirovi dáme napít na červené tvářičky. Připadalo mi, že Mira hořel už od Bulhar. J
Do vlaku k nám přistoupili muzikanti z Jablunkova, kteří už taky byli dost jetí a zpříjemňovali nám cestu až do Přerova. Mrca nelenil a vyzkoušel si oba nástroje (dudy, housle) – viz fotodokumentace.
Ovšem největší perličkou akce byla Tomova akce eskalátory. Začali jsme se štelovat, že pojedeme, když Tomáš nás lákal, ať se jdeme na něco podívat, že nám něco ukáže. Když jsem viděla jeho jiskřičky v očích, byla jsem fakt zvědavá. Moc mě mrzí, že jsem prošvihla začátek (ale můj zákonný viděl – tak snad líp popíše). Já už jen slyšela ránu, smích a viděla Toma napůl ležmo napůl sedíc na eskalátorech s kolem nepřirozeně prohlým nad sebou. Promiň Tome, ale já se tomu pořád musím smát. Připadám si jak blbec, že mě rozesměje taková kravina, ale fakt je mi líto těch, kteří to neviděli…
Ještě pár perliček (alespoň pro mě zajímavých).:
– až večer (nevím, kolik bylo, ale byla už tma ) jsem zjistila, že Mário mluví a že není Slovák J
– zklamání – Kučis před 10 lety ve štěpánovské hospodě propagoval svých 35 v klidu a teď se přikecnul, že už jen 27 (a já to všude rozhlašovala, že znám bělocha, Čecha…) – jsem zvědavá, co bude tvrdit za dalších 10 let J
– pro mě další překvapení – vždycky jsem si myslela, že chlapi a ženský mají podobně velký močáky – ale chyba lávky – mohla jsem si to po dva dny porovnávat a veškeré čurácké přestávky (cca každé půl hodiny byly výhradě kvůli mužům) J
Zřejmě jsem zapomněla některé důležité okamžiky, ale věřte, že jsem se po dlouhé době zase jednou dobře pobavila. Díky Vám.
Micka
Jelikož jsem přišla o akci eskalátor, tak k mým nejhezčím zážitkům patřil pohled na bratra Kučeru u plotu stojící, močící, spící a ranní telefonát mého manžela, který mi volal v šest hodin ráno, kde je náš pokoj a přitom stál asi 2 m od postele.